Velký sci-fi román o palácových intrikách a hledání vlastního místa 
Na planetě Aššna stojí palác velký jako svět, plný přepychu a drahokamů. Přejít jej napříč trvá celý den. Venku za jeho vysokými zdmi nejspíš číhá smrt; dosud se odtamtud nikdo nevrátil, takže něco tam číhat musí. 
Proto je nejkrutějším trestem vyhoštění. Ani strach z něj však neodradí od zločinů úplně každého. 
Kdosi zavraždil cinšára, vládce světa. Dvořané i cupiti pláčou a radní se pouštějí do tříbení pravdy. Chodbami se plíží neznámý vrah. A někdo si najednou vzpomene: neměl cinšár dceru z prvního manželství? 
Bekh, která od matky celý život slýchá, že je úplně nemožná, se stává dědičkou trůnu a zároveň hlavní podezřelou. Musí nejprve zjistit, komu může věřit, aby prokázala svou nevinu. Dokáže uspět a vládnout světu, v němž není nouze o zradu a spiknutí? To vědí jen šupinaté kočky, skutečné vládkyně paláce. 
Palác šupinatých koček je kniha, která v mnoha ohledech čtenáře klame, ti jí ovšem za ten zážitek rádi poděkují. Jarmila Kašparová si suverénně pohrává s žánry i jazykem a podařilo se jí stvořit komplexní a živý svět, v jehož společenské hře záleží na každém detailu. Dílo, které výstavbou a ambicemi obstojí v mezinárodní konkurenci.— Jiří Štěpán, redaktor 
Stráže nikoho nepotkaly. Byl svátek Modré Chrš, bohyně, jež připomínala výstřední tetu. Pověst pravila, že se kdysi zjevila uštvané cinšáře Šišinapišti a laskavě jí připomněla, že někdy je úplně v pořádku celé odpůldne prolenošit. Její svátek se slavil dřímáním. Proto byly chodby s vysokými stropy pusté. 
Podél nich však vedly úzké chodbičky, ze kterých se do rozlehlých chodeb dalo nahlížet skrz ozdobné mříže, tapiserie a jiná důmyslná kukátka. Chodbičkami cupitali sloužící. Praskání dřevěných podlah pod jejich trepkami se tu a tam vylouplo ze všudypřítomného šumu deště. Čtveřici strážných muselo být zřejmé, že cupití sluhové zprávu o nich kvačí roznést do všech křídel paláce. Byli si však jistí, že dívka, pro niž jdou, nedostane žádné varování.— ukázka z knihy