Pan Sanytr chce svůj tácek a další soudničky
Co si představíte, když se řekne soudnička? Slovník říká, že jde o drobný literární útvar, kterým noviny referují o případech ze soudní síně. Její úkol je prostý, informativní. Co se ale stane, když se úkolu zhostí literárně nadaný novinář, jakým byl třeba František Němec? Soudnička se změní v uměleckou prózu, přežije prchavou aktuálnost novin a na stránkách knih přetrvá i desetiletí. František Němec (nar. 1902, zemř. 1963) začínal jako básník, ale jeho sbírky ze začátku 20. let zavál čas. Byl soudním zpravodajem Tribuny, Lidových novin, Českého slova a dalších předválečných deníků. Ani Němcovy romány dnes nejsou příliš známé, Holátko Max (1922) či Alibi (1931), zato jeho soudničky patří dodnes k čtenářsky oblíbené četbě. Němec se vzdálil od běžného referování ze soudní síně, ze skutečných případů bral jen inspiraci a a soudničku rozvinul v osobitou humoristickou črtu či fejeton. Nejčastěji v nich líčí prostředí drobných lidí na rozhraní periférie, maloměšťáctví a podsvětí. Kořeny soudničky sahají až ke kramářské písni. Němec tento žánr zpopularizoval a bylo jeho zásluhou, že se mu začali věnovat i další autoři: například Rudolf Těsnohlídek, Karel Poláček, Jan Drda a jiní. Pozdější variací soudničky bývaly svého času oblíbené písně "zpívajícího právníka" Iva Jahelky. O soudničky se pokoušejí mnozí autoři i dnes, řadu jich najdeme třeba na internetovém portálu ministerstva vnitra České republiky. Potvrzují, že malá soudnička je jen zdánlivě nenáročný útvar. Teprve skutečný autor dokáže zadání využít a vytvořit nadčasové literární dílo.
Nové e-knihy k vypůjčení
Nové audioknihy k vypůjčení
