Z komentáře k původnímu EP albu 8038 0137 "Národní umělci jubilejní sezóny - Jiřina Petrovická" vydanému v Supraphonu v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Národní umělkyně JIŘINA PETROVICKÁ je herečka širokého repertoárového záběru, usilovala ve vazbě na progresívní síly českého divadla vždy o to, aby v plastických postavách, jež vytvářela, byla zobrazena i doba, kterou žije. Bohatou zásobu výrazových prostředků uplatňovala s přesnou mírou vkusu v množství typově různorodých postav. Herecká žačka Míly Pačové a Jaroslava Průchy byla pro jeviště dokonale vybavena inteligencí a citem, přitažlivým a výrazným zjevem, plným, bohatě modulovaným hlasem s altovým zabarvením, kultivovanou mluvou. Svou uměleckou dráhu začínala ve válečném roce 1942 v Městském divadle na Kladně, působila pak v Městském divadle v Plzni (1942-1945), v Praze v Realistickém divadle (1945-1950), další sezónu v Městských divadlech pražských a od počátku sezóny 1951/52 se stala členkou činohry Národního divadla v Praze. Průběžná spolupráce s filmem a rozhlasem ji přivedla k úspornosti výrazových prostředků a zpětně působila na rozvíjení její jevištní kultury. Společenským oceněním její činnosti bylo propůjčení vyznamenání Za vynikající práci (1964), udělení titulu zasloužilá umělkyně (1968) a prohlášení národní umělkyní k 1. květnu 1978. Z přečetné řady divadelních postav národní umělkyně Jiřiny Petrovické vyjímáme alespoň několik na důkaz typové, stylové a žánrové rozmanitosti úkolů, které herečka svým uměním výsostně zvládla. V Plzni Rosaurou (Život a sen), Kamilou (Se srdcem divno hrát), Laurencií (Fuente Ovejuna), v Realistickém divadle Violou (Večer tříkrálový), v Městských divadlech pražských Elvírou (Muž a žena) a Ruth (Němci). Nástupní rolí v Národním divadle byla Desdemona (Othello), k níž se za několik sezón připojily další shakespearovské postavy - Porcie (Benátský kupec) a Goneril (Král Lear). Nádherně pozemská byla její Svatá Jana, energická, věcná, přímá, s čistým a bojovným srdcem. V Runě (Radúz a Mahulena) odhalila běsovské síly zla a nenávisti. Nejvíc jí byly v repertoáru svěřovány ty role, k nimž jsou krása a elegance nutnými předpoklady. Byla Helenou (Trojská válka nebude), Baronesou Štralovou (Maškaráda), Elmírou (Tartuffe). Vedle nich si kurážně dobyly přízeň diváků jí vytvořené komické postavy z lidu, výřečné až peprně hubaté: Petruněla (Dundo Maroje), Toinetta (Zdravý nemocný), Orsetta (Poprask na laguně) a Sabina (Jen o chlup). Velkou Beatrice (Vliv gama paprsků na měsíčky zahradní). V roce znovuotevření Národního divadla nás strhuje její Matka v protiválečném stejnojmenném dramatu Karla Čapka, s níž prožíváme úzkosti i naděje, které spojujeme s budoucností světa. JIŘINA PETROVICKÁ (*30. ledna 1923 – †10. října 2008)