Z komentáře Pavla Šoltésze k původnímu LP albu 0 18 1447 "Jan Otčenášek Romeo a Julie na konci listopadu" vydanému v Supraphonu v roce 1973 a vycházejícímu nyní poprvé digitálně: Literární dílo JANA OTČENÁŠKA ( *19. 11.1924 - †24. 2.1979) má jakousi zvláštní vyzývavost: každá jeho kniha vzbudila okamžitě spontánní zájem čtenářů, podněcovala k diskuzi a k přemýšlení...Zevně - v jazyce ani v příbězích - v nich není nic, co by tento zájem vysvětlovalo. A přece..jsou i v prosté zkušenosti poválečného čtenáře tak důležitými mezníky, že si je z ní prostě nelze odmyslit...Člověk a dějiny, lidský osud a touha jedince po štěstí v konfrontaci se zápasem celého lidstva, s převratnými změnami, jimiž prochází společnost - to je Otčenáškův základní zorný úhel, v němž vidí své hrdiny a jejich životy...Televizní hra ROMEO A JULIE NA KONCI LISTOPADU na první pohled nekonfrontuje člověka s velkými historickými změnami. A přece - jsou i historické změny, které probíhají jakoby pod povrchem, o kterých nečteme na prvních stranách novin, ale které přesto nechávají hluboké stopy v lidských srdcích. Nemělo by smysl obšírně mluvit o obsahu hry, kterou si poslechneme z desky. Ale stojí za povšimnutí, že je to opět typicky otčenáškovská konfrontace. Není náhodou, že na jedné straně stojí právě inženýr, tvůrce stavby, která byla ve své době velkým a odvážným technickým činem, člověk plný velkého zájmu o druhé, člověk, který ani ve stáří nezůstane stát, ale je stále schopen od základu změnit svůj způsob života - a na druhé straně lidé posedlí malichernými starostmi o svá auta, upadající do zmatku, kdykoli stanou tváří v tvář čemukoli, co se vymyká jejich konvenci, lidé hledící do minulosti a dovolávající se - mrtvých...jako by úcta k mrtvým měla být doživotním kamenem na krku, jako by se měla projevit tím, že člověk sám za živa zemře. Melancholická poezie ROMEA A JULIE NA KONCI LISTOPADU je jenom povrch Otčenáškovy televizní hry. Pod ním se skrývá hluboká úcta a radostná láska k tvořivému životu. A ještě poznámka: na Mezinárodním televizním festivalu v Sofii (12 .- 21.22.1972) byl zaslouženě odměněn Karel Höger za nejlepší mužský herecký výkon, Vladimír Opletal za kameru a arch. Karel Černý za scénografii. Gramofonová deska to vše může zachytit jen zčásti, mnohé dokonce jen připomenout těm, kdo televizní inscenaci viděli. Ale to nejdůležitější - výzva k zamyšlení nad tím, jak žít - zůstává.