Na podzim a v zimě, když je zrovna nepříjemné počasí, si možná někdo v pravou chvíli vzpomene na tyhle legračně žalující verše Emanuela Frynty:
Jak je ten podzim smutný,
teskný a přeukrutný -
rve vítr listí z akátů,
zvedáme límce kabátů
a lije jako z putny.
Jak je ta zima krutá,
je tma jen táhne čtvrtá,
vážem´ si šály na uzly,
rybník je celý zamrzlý
a mračna šedožlutá…
Lkavá báseň nezadržitelně pokračuje i do jara a je to legrační popis, jak „je ta vesna děsná“ (protože jezevce budí ze sna, atd. atd.). A nevylepší se to ovšem ani v létě („… Musí se sklízet obilí, vlaštovky žerou motýly…“). Ale víc podrobností už nepřidám. Věřím, že znáte celou báseň z knížky „Písničky bez muziky“ a sami si to všechno dopovíte. A pokud ne, stojí za to si celou sbírku půjčit, ať už ji chcete číst jen tak pro sebe, nebo pro děti. Nebo pro devadesátiletou babičku. Taková je totiž zkušenost, že se tyhle hravé básničky líbí komukoliv, bez ohledu na věk.
V době, kdy je básník nabídl k vydání, s nimi ale bohužel nepochodil – a nelze se divit, že to těžce nesl. Měl je přece z okruhu svých spřízněných duší mnohokrát vyzkoušené. Zdá se to až neuvěřitelné, ale bylo mu řečeno, že se nehodí ani pro děti, ani pro dospělé. Je otázka, jestli v tom bylo opravdu tak kolosální nepochopení, nebo jestli se prostě někomu při zběžném prolistování zdálo, že není, na jakou hromádku rukopis položit – a nebyla vůle k bližšímu prozkoumání. Nebo to byla výmluva zastírající jakýsi pokyn shora? E. Frynta totiž po Únoru 1948 odešel z FF UK a vědělo se, že je to na protest proti vylučování nekomunistických kolegů. Podobně nekompromisně se choval i při jiných příležitostech, a tak to měl patřičně těžké.
Sebe, manželku a od roku 1963 i syna živil hlavně jako překladatel na volné noze, a i když v tom vysoko vynikal, výdělky byly mizerné. Ve svých deníkových záznamech o tom jiný autor té doby, Jan Zábrana, napsal toto smutné svědectví: „Umřel jako žebrák, celá léta už nemohl pořádně pracovat, prodlužený u každého, na koho se podíval, zesláblý, že ho jeho manželka Ada musela nosit v náručí, nakonec vážil pětačtyřicet kilo… Žili v takové bídě… Vzpomínám si, že už někdy v roce 1966 nemohl kamsi jít, protože neměl co na sebe… Ale nikdy nechtěl do žádného zaměstnání, nechtěl dělat žádné kšefty… Když mu člověk dal nebo poslal peníze, vrátil mu je uraženě zpátky… A byl to člověk, ke kterému běhával ráno v šest hodin Hrubín, když v noci něco napsal, aby byl Frynta první, kdo si to přečte, kdo mu o tom něco řekne… Publikoval málo a nenápadně, nikdy se nedral nikam…“ (viz zde).
Poprvé vyšly „Písničky bez muziky“ až v roce 1988, kdy už básník dávno nežil. Zemřel 11. 10. 1975 ve věku pouhých 52 let na rakovinu plic. Kdyby mu byl dopřán požehnaný věk sta let, byl by jej dovršil právě letos, a to 3. ledna. A pokud vám datum 3. 1. 2023 připomíná jiné významné výročí, pak se nemýlíte – jde opravdu o tentýž den, kdy zemřel Jaroslav Hašek.
Za sebe jsem měla štěstí, že jsem se s dílem E. Frynty seznámila aspoň částečně už v sedmdesátých a osmdesátých letech, hlavně v době studií v Praze. Jednak jsem znala ještě z doby gymnázia některé výborné Fryntovy překlady ruských autorů, jednak jsem něco málo slyšela i o jiných, z dalších jazyků. Měla jsem také přečtené vyprávění „Nová knížka pro děti o chvástavém štěněti“ (ta vyšla v roce 1964) a soubor „Moudří blázni“ (první vydání je z roku 1973). A pak, nečekaně, Fryntův jen o něco mladší současník prof. Ivan Vyskočil (narozený v roce 1929) zarecitoval při jednom ze svých představení jeho slova, jimž nešlo odolat. Například o tom, jak mluvil tuhle s červotočem („… jenže už nevím přesně o čem a taky přesně nevím proč a jestli to byl červotoč“). Někomu asi podobné „nesmysly“ blízké nejsou, někomu ano – a podle reakcí publika bylo tehdy vidět, že druhá skupina převládá.
Dnes už není „nonsensová“ poezie tak neobvyklá a z „Písniček bez muziky“ se běžně recituje na soutěžích a besídkách nebo se zpívají jejich zhudebněné verze z devadesátých let. Jejich autorem byl Petr Skoumal. Hodně z nich je o zvířatech a možná je to proto, že syn Emanuela Frynty a jeho ženy Vítězslavy (Ady) Daniel měl všechny možné domácí i cizokrajné tvory vždycky moc rád a verše o nich také. Měl od rodičů dovoleno nosit si zvířata domů k pozorování, vyrostl z něj přírodovědec (herpetolog, etolog, sociobiolog) a je i vysokoškolským profesorem. Na internetu si můžete přečíst například tento velmi zajímavý rozhovor o jeho zájmech a práci – „O hadech, myších a lidech“ (zde).
K nedožitým Fryntovým devadesátinám vyšel rozsáhlý výbor jeho statí pod názvem Eseje a dá se sehnat ve větších knihovnách. Na internetové Databázi knih jsou u něj uvedena jen tři hodnocení, zato ta jsou všechna stoprocentní. Komentář je jen jeden a také velmi pochvalný. Pisatel jej načíná těmito slovy: „Popravdě si teď hned nevybavuji jiného českého autora, jehož schopnost tvořit nádherné texty by mě srovnatelně ohromila.“ Podobné je to na DK i s jinými Fryntovými knihami – sledovanost celkem nepatrná, ale když už někdo něco od tohoto autora přečetl, nešetří chválou.
Emanuel Frynta měl na konci šedesátých let po krátkou dobu možnost spolupracovat s tehdejším Československým rozhlasem a zachoval se (i když jen v písemné podobě) cyklus „Zastřená tvář poezie“. Z pořadů s názvem „Jen tak“ nezůstalo pro nás takřka nic, ale jednu malou ukázku je možno slyšet v rámci pořadu dostupného v rozhlasovém archivu (viz zde). Jde o rozhovor se zpěvačkou Evou Olmerovou a mluví se v něm například o tom, že čte-li člověk Dostojevského nebo Shakespeara nebo Máchu, zkrátka kohokoliv z velkých autorů, pak může cítit radost a cítit se tím zasažen proto, že napřed ten autor sám tím byl zasažen. Čtenáře to baví, protože napřed to bavilo toho autora. Nebo na jiném místě se říká, že umělec nechce ostatním vnutit sebe. Chce vnutit vnímateli jeho samého, chce, aby našel sebe.
V jednom z dopisů (z 1. 3. 1973), z nějž je citováno v závěru sbírky „Závratné pomyšlení“, napsal E. Frynta I. Vyskočilovi toto: „… Pouhou imitací se nemůže nikdo ničemu naučit, každý má jen tolik, na kolik přišel sám, to jest, co si pustil k sobě, co žil a byl. Jistě je setkání s cizími myšlenkami a vzory důležité, cenné, podstatné. Ale pouze za předpokladu, že je zaséván do vrásek svých vlastních a dobře zasloužených. Ostatní je obchod s drobným zbožím, hokynářství a demagogie. Tohle říkám nejen proto, že jsem líný na drezúru, to mě nutí psát a zastávat moje poznání, že každá tvořivá činnost je hra a bez ní není slasti ducha, duše ani těla…“
Hravost a dobrá společnost, to obojí bylo E. Fryntovi velkou radostí. Byl to přes všechny potíže veselý člověk. Denně od rána až do večera pilně pracoval, pak se scházel s přáteli. Patřil k nim Bohumil Hrabal, který miloval Fryntovo „pábení“, dále Jiří Kolář, Ilja Hurník, Ivan Medek, Dr. Anna Masaryková, rodina Lukasova, Fukovi, Schwarzovi, Dr. Kybalová, Dr. Hartman, Jiří Suchý, Zdeněk Veselovský nebo Kamil Lhoták.
Daniel (Danda) Frynta o svém domově řekl, že to bylo vysoce tolerantní a inspirující prostředí. Vrstevníků se nestranil, ale měl díky kamarádství s B. Hrabalem a dalšími přáteli rodičů vysoko nasazenou laťku, jíž poměřoval druhé i sebe: „…Myslím, že to nezpůsobilo, že bych se příliš podceňoval, jen jsem na sebe i na okolí měl vždy velké nároky, byl jsem vždy kritičtější k tomu, co dělají ostatní, a velmi kritický k tomu, co dělám sám… Ve velkém pokoji byly tisíce knih, vždycky jsem našel něco zajímavého. K pátým narozeninám jsem dostal Atlas dvoukřídlého hmyzu... Odkazuje to k mé úchylnosti. Úchylnosti směrem k biologii. Ta mi ovšem vydržela asi do osmi let. Pak mě začala zajímat antropologie. Ale pak jsem se zase k biologii vrátil. Mezi těmito dvěma obory ovšem přebíhám celý život. Doma jsem měl zvěřinec, ale zároveň jsem měl shora dolů prolezlé Náprstkovo muzeum, znal jsem všechny indiánské a černošské kmeny…“
E. Frynta překládal z ruštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny, španělštiny a za spolupráce jazykových odborníků i z makedonštiny. Pro nakladatelství Artia napsal (na export) v němčině knihu o F. Kafkovi (už v roce 1960, kdy F. Kafka u nás ještě nebyl oficiálně „objeven“) a později o J. Haškovi (1965). Obě vyšly ještě i v angličtině. Průkopnické byly také Fryntovy překlady Christiana Morgensterna. Ceněné byly v zasvěcených kruzích jeho doslovy, úvahy, osobní rady…
Jednou, když na E. Fryntu dolehl pocit marnosti, skončilo to spálením části díla v kamnech. My čtenáři můžeme litovat, že jsme tak přišli o básníkovu ranou poezii, osobní lyriku a překlad „Evžena Oněgina“. Hlavně ale je pomyšlení na to, jak asi E. Fryntovi v té chvíli bylo… Naštěstí vztah s manželkou Adou byl velmi pevný a oba partneři se navzájem ctili a podporovali od mládí až do konce. A právě procítěný hlas manželky recitátorky uzavřel výše zmíněný rozhlasový pořad „Těžký i nádherný život Emanuela Frynty“ (zde). Jde o úryvek z Fryntova dopisu:
„… Oč míň snáším v poslední době lidi, tím víc si vážím opravdových mužů a žen. Tím víc konec konců miluju život. Ne proto, čím je a jaký je, ale co lze z něho učinit, z těchto našich přítomných uplývajících dnů a let. Naučil jsem se rozlišovat, což vůbec není snadné a vůbec není zadarmo. Tak jako poznávám pravost a pravdivost poezie či filozofie od sebechytřejšího předstírání, doufám si poznávat i pravdivost a opravdovost člověka a lidí…“
Alena Hrdličková, napsáno v dubnu 2023