„… Vy jste byl v Tibetu???“ „V Tibetu jsem byl pětkrát. Popáté jsme se dokonce pokusili zlézt severní stranu, kterou se ještě nikomu nepodařilo zlézt. A popravdě řečeno, nám také ne. Asi v polovici nám došel provaz…“ Od premiéry veselohry „Věra – nevěra“ uběhlo už víc než půl století, a přece si ji pamětníci dokážou vybavit. Přesvědčili jsme se o tom při nedávném zářijovém setkání spřízněných duší na pobočce Šmidingerovy knihovny Za Parkem.
Když bylo Daně Zátopkové třináct let, dělalo jí starost pomyšlení na budoucího partnera. Co když toho pravého náhodou mine? „Půjde třeba po náměstí a já tam zrovna nebudu…“ Tatínek ji ale uklidnil: „Neboj se, to zařídí osud, ten to má na starosti.“ Sám o tom věděl hodně – o zdánlivých náhodách šťastných i nešťastných. Měsíc po jeho svatbě vypukla I. světová válka a on musel na pět let odejít od rodiny, pak ale zázrakem přežil velmi těžké zranění a později ještě španělskou chřipku. Za druhé války ho čekalo vězení.
Mnoho současných seniorů si ještě dobře vybavuje jednu z velmi oblíbených knížek z doby jejich dětství - "Hanýžku a Martínka" od Jindřicha Šimona Baara (7. 2. 1869 – 24. 10. 1925). Její děj se odehrává v Klenčí pod Čerchovem, nedaleko Domažlic. Jednotlivé kapitoly o dětech jsou do ní vybrány z tří románů pro dospělé - "Paní komisarka", "Osmačtyřiátníci" a "Lůsy". Někdy se jim souhrnně říká „Chodská trilogie“. Původně mělo být o dva díly více, ale autor ty další už nestačil napsat.
„ … A Jiří, sotva se s námi pozdravil, sotva odložil své cestovní kufry a brašny, ve svém máchovském širáku a v dlouhém svrchním kabátě tak, jak přijel, zasedl k pianu a hrál a hrál… Prsty přebíhaly hbitě po klávesách a vyluzovaly radostné, jásavé melodie…“ Takhle idylicky, hudební improvizací, míval ve zvyku se vítat s rodinou při návratech z pražských studií devatenáctiletý Jiří Wolker. Rodiče z něj měli radost – učil se dobře, žil skromně a snažil se o přivýdělek, aby drahota velkoměsta rodinu příliš nezatěžovala, navíc byl v tomto svém mladém věku už i uznávaným umělcem.
V úterý 7. 1. 2025 jsme si při akci ŠK na kopci Vlčiny krátce popovídali o strakonické rodačce Lucii Fríbertové (12. 12. 2000 – 21. 12. 2023). Tato nadaná a ve škole (FF UK) velmi oblíbená studentka bohemistiky a češtiny v komunikaci neslyšících, která se mimo svůj obor zabývala navíc i hudbou a výtvarným uměním, se bohužel stala jednou z obětí agrese, jejíž výročí jsme si před několika dny (21. 12.) připomněli. Rodina a přátelé vydali před Vánoci sbírku „Vlčí poezie“ s ukázkami básní, které Lucie stačila napsat, a protože máme tuto knihu ve fondu ŠK, je možné si ji půjčit a přečíst.
„Jdu lesní cestou k Jezerní slati. Všechno je zledovatělé i tráva se láme pod studenou glazurou. Obcházím louže, v kterých mráz nakreslil soustředné ovály, i když šlapu na drny v cestě, abych v sandálech neuklouzl, i louže se s praskotem boří. Led všechno spojil v jednu citlivou plochu.
Narodil jsem se v lednu a to je jistě příhodné pro mé pozdní bytování. Navíc jsem introvert, ač je to pro mé známé překvapivý fakt…“
Máte nějakou představu, jak to mohlo vypadat v domácnosti lékaře v polovině 19. století? Žila rodina na jednom místě, nebo se často stěhovala? Patřila ke smetánce, nebo ne? Napadají vás nějaká konkrétní jména z té doby?
„… Nebýt tohoto dopuštění, seděl bych dneska ve své skalní jeskyni a dával si do pořádku pasti, sítě a zbraně…“ Tahle slova zaznamenal Jaroslav Veselý v Pražském ilustrovaném zpravodaji v prosinci 1928. Tím dopuštěním je míněna skutečnost, že se obyvatel dalekých severních krajů Jan Eskymo Welzl (15. 8. 1868 Zábřeh – 19. 9. 1948 Dawson City) nedopatřením a proti své vůli ocitl po třiceti letech znovu v civilizaci. Jeho snem bylo žít svobodně - tak, jak si sám mohl kdykoliv rozhodnout.
„První, kdo se z pozvaných dostavil, byl jakýsi kněz v obnošeném haveloku, s velkýma smutnýma očima“ – takhle je v knížce Václava Kaplického „Zaťatá pěst“ (1959) popsán strakonický rodák Josef Šmidinger. Ještě se tu o něm píše, že podivně poškubával ramenem a divně kroutil rty. Byl pohublý, v obličeji zažloutlý. Když byl rozrušený, dostával křeč do dásní a nemohl promluvit ani slovo. Oblečen byl hůř než kostelník. Kapsy jeho pláště byly plné knížek.
Starší obyvatelé Strakonic si ještě pamatují na rodný domek Františka Ladislava Čelakovského (7. 3. 1799 – 5. 8. 1852) v ulici, která je dnes po našem slavném rodákovi pojmenovaná. Toto dnes už neexistující stavení vypadalo jako venkovská chaloupka – mělo původně šindelovou střechu (později z tašek), ve štítě dřevěné bednění, v jedné z dvou malých místností se bydlelo a v druhé byla pravděpodobně tesařská dílna. Pro zchátralý stav byl před čtyřiceti lety domek zbourán, místo aby jej město dalo obnovit.