Když bylo Daně Zátopkové třináct let, dělalo jí starost pomyšlení na budoucího partnera. Co když toho pravého náhodou mine? „Půjde třeba po náměstí a já tam zrovna nebudu…“ Tatínek ji ale uklidnil: „Neboj se, to zařídí osud, ten to má na starosti.“ Sám o tom věděl hodně – o zdánlivých náhodách šťastných i nešťastných. Měsíc po jeho svatbě vypukla I. světová válka a on musel na pět let odejít od rodiny, pak ale zázrakem přežil velmi těžké zranění a později ještě španělskou chřipku. Za druhé války ho čekalo vězení.

„ … A Jiří, sotva se s námi pozdravil, sotva odložil své cestovní kufry a brašny, ve svém máchovském širáku a v dlouhém svrchním kabátě tak, jak přijel, zasedl k pianu a hrál a hrál… Prsty přebíhaly hbitě po klávesách a vyluzovaly radostné, jásavé melodie…“ Takhle idylicky, hudební improvizací, míval ve zvyku se vítat s rodinou při návratech z pražských studií devatenáctiletý Jiří Wolker. Rodiče z něj měli radost – učil se dobře, žil skromně a snažil se o přivýdělek, aby drahota velkoměsta rodinu příliš nezatěžovala, navíc byl v tomto svém mladém věku už i uznávaným umělcem.

„Jdu lesní cestou k Jezerní slati. Všechno je zledovatělé i tráva se láme pod studenou glazurou. Obcházím louže, v kterých mráz nakreslil soustředné ovály, i když šlapu na drny v cestě, abych v sandálech neuklouzl, i louže se s praskotem boří. Led všechno spojil v jednu citlivou plochu.

Narodil jsem se v lednu a to je jistě příhodné pro mé pozdní bytování. Navíc jsem introvert, ač je to pro mé známé překvapivý fakt…“

„… Nebýt tohoto dopuštění, seděl bych dneska ve své skalní jeskyni a dával si do pořádku pasti, sítě a zbraně…“ Tahle slova zaznamenal Jaroslav Veselý v Pražském ilustrovaném zpravodaji v prosinci 1928. Tím dopuštěním je míněna skutečnost, že se obyvatel dalekých severních krajů Jan Eskymo Welzl (15. 8. 1868 Zábřeh – 19. 9. 1948 Dawson City) nedopatřením a proti své vůli ocitl po třiceti letech znovu v civilizaci. Jeho snem bylo žít svobodně - tak, jak si sám mohl kdykoliv rozhodnout.