Literární zajímavosti

O splněných snech Evy, Pavla a Zdeňka Romanových a jejich rodičů

Sportovní kariéra našeho nejslavnějšího krasobruslařského tanečního páru začala ještě v Olomouci, kde se Pavel a Eva Romanovi narodili (a sice 25. 1. 1943 a 27. 1. 1946). Měli ještě nevlastního staršího bratra Zdeňka (1935–2013) a i o něm se dá říci, že měl mimořádné schopnosti. Projevil je v knížce „Eva a Pavel Romanovi“(1967). Napsal ji ještě před Pavlovou smrtí (Pavel se 31. 1. 1972 zabil při autonehodě), a tak nešetřil humorem. Například:

Setkání s Františkem Klišíkem

Před necelými dvěma roky, 28. 9. 2023, jsme se s naší spřízněnou skupinou vraceli z jednoho z šumavských přírodovědných výletů pro veřejnost, v Lenoře jsme nasedli do vlaku a ještě jsme v tu chvíli netušili, jaké nás po cestě čeká překvapení. Bylo jím setkání s Františkem Klišíkem (3. 5. 1963 – 12. 7. 2025) - jedním z hrdinů knížky Aleše Palána „Raději zešílet v divočině“ (2018, více o knize viz Kompost č. 7/2018), kterou většina z nás četla a má třeba i doma ve své vlastní knihovně.

Sedm let setkávání s haiku Jiřího Wagnera

Sedmička je prý číslem plnosti. Proč vlastně zrovna ona, to by se dalo dohledat v literatuře a bylo by to jistě zajímavé, zjistit si k tomu nějaké podrobnosti. Nebo co by šlo, to by bylo popovídání s někým, kdo se vyzná. Díky svému knihovnickému povolání s tím mám ty nejlepší zkušenosti. Za pultem půjčovny se to dobře pozná, čím se kdo zabývá. I to, je-li ochotný a s chutí se o poznatky dělí.

Víte, kde se narodila Marie Poledňáková?

Česká scénáristka, režisérka a spisovatelka Marie Poledňáková prožila dětství až do sedmi let  v Nepomuku v západních Čechách, ale narodila se o několik desítek kilometrů dál – ve Strakonicích. Přišli jsme tak ke slavné rodačce dílem náhody, podobně, jako tomu bylo třeba s herečkou Xenou Longenovou nebo s loutkářem Josefem Skupou (i když u něj musíme připočítat strakonickou maminku i časté pobyty v nedalekých Mladějovicích). Na druhou stranu, spisovatelé Jiří Žáček, Věra Nosková nebo Jan Vlastislav Plánek se u nás nenarodili, zato v mládí nebo i po celý život ve Strakonicích žili.

Konzervy krásy

Je toho tolik, čím nás může těšit a inspirovat příroda! A to obrovské množství podnětů se ještě násobí počtem nás, kdo jsme na příjmu. V každém přece ožívá něco úplně jiného a jinak. To svoje si každý uchovává po svém a srůstá s tím - a když tu a tam dojde na sdílení, dáváme tím těm ostatním i kousek své vlastní osobnosti.

Pozapomenutá knížka o medvědech

Na pobočce ŠK Za Parkem se už několika čtenářům velmi líbila knížka Xavera Růžičky „Poslední medvěd v Čechách“ (1947), a tak stojí za to ji doporučit i dál. Tím spíš, že patří k těm pozapomenutým, na které se sám od sebe nikdo neptá. Nebýt výstavky v knihovně, akce „Rande s knihou naslepo“ a článku v ekologicky zaměřeném časopisu, asi by se skoro vůbec nepůjčovala. Dokonce je už dnes těžké i vypátrat něco o autorovi.

Dětské zážitky jako odraz a obraz doby

Dětství válečné generace máme spojeno s knihami a filmy Zdeňka Svěráka (nar. 1936), ale pěkně o něm vyprávěl například i Dušan Vančura (1937-2020) v rozhovoru s Markem Ebenem v pořadu Na plovárně. O něco dříve se narodil Karel Poláček (1892-1945) a s ním i knižní Péťa Bajza, Marcel Pagnol (1895-1974) a jeho kamarád Lili z románu "Jak voní tymián" nebo bělčický kluk Jan Bartoš (1893-1946), zatímco ve Švédsku žila přibližně ve stejné době Moa Martinson (1890-1964), nemanželská dcera tovární dělnice. Její smutné vzpomínky v knize "Matka se vdává" jsou ale úplně jiné než "Bylo nás pět". A nepřipomínají ani idylické "Děti z Bullerbynu" ze švédského venkova od Astrid Lindgren (1907-2002). Naproti tomu jiní dva vrstevníci, Francouz Louis Pergaud (1882-1915) a Němec Ehm Welk (1884-1966) líčí ve svých knihách "Knoflíková válka" a "Kummerovští pohané" svá školní léta dost podobně. Děti měly své povinnosti i značnou volnost, žily převážně venku a všeho si dobře všímaly. Pasivně polehávat a čekat, co pro ně kdo vymyslí, to by je ani nenapadlo.

„... Je půlnoc kopřiv a půlnoc kopru..."

Srpen je měsícem návratů z prázdninových cest. Je dobou, kdy je nám líto opustit to všechno hezké, co jsme v létě zažili a co už, kdo ví, pro nás třeba už nikdy nebude. Bude to tu pro jiné, a ať se loučíme jen s dobou volna, nebo se, podobně jako básník František Hrubín, ponoříme do myšlenek ještě vážnějších a osudovějších, dobrý pocit bývá silnější než smutek - a to je dobře. Však také pan Hrubín ty verše, které mám na mysli, pojmenoval vlídným názvem „Zpěv lásky k životu" a zakončil je přes veškerou jejich nostalgii optimisticky.

Farley Mowat: Vlci

Knížku, o které bych chtěla vyprávět tentokrát, „Nedělejte poplach" (1963) od amerického biologa Farleyho Mowata, jsem četla jakožto antikvariátní kořist v prvním českém vydání v překladu Jiřiny Jelinowiczové z roku 1968. Ve fondu Šmidingerovy knihovny ji máme pod přiléhavějším názvem „Vlci", vydání z roku 1997. Původní název „Never Cry Wolf" je ale nejlépe vystižen překladem slovenským: „Nehaňte vlka".