Sedmička je prý číslem plnosti. Proč vlastně zrovna ona, to by se dalo dohledat v literatuře a bylo by to jistě zajímavé, zjistit si k tomu nějaké podrobnosti. Nebo co by šlo, to by bylo popovídání s někým, kdo se vyzná. Díky svému knihovnickému povolání s tím mám ty nejlepší zkušenosti. Za pultem půjčovny se to dobře pozná, čím se kdo zabývá. I to, je-li ochotný a s chutí se o poznatky dělí.
Česká scénáristka, režisérka a spisovatelka Marie Poledňáková prožila dětství až do sedmi let v Nepomuku v západních Čechách, ale narodila se o několik desítek kilometrů dál – ve Strakonicích. Přišli jsme tak ke slavné rodačce dílem náhody, podobně, jako tomu bylo třeba s herečkou Xenou Longenovou nebo s loutkářem Josefem Skupou (i když u něj musíme připočítat strakonickou maminku i časté pobyty v nedalekých Mladějovicích). Na druhou stranu, spisovatelé Jiří Žáček, Věra Nosková nebo Jan Vlastislav Plánek se u nás nenarodili, zato v mládí nebo i po celý život ve Strakonicích žili.
Je toho tolik, čím nás může těšit a inspirovat příroda! A to obrovské množství podnětů se ještě násobí počtem nás, kdo jsme na příjmu. V každém přece ožívá něco úplně jiného a jinak. To svoje si každý uchovává po svém a srůstá s tím - a když tu a tam dojde na sdílení, dáváme tím těm ostatním i kousek své vlastní osobnosti.
Na pobočce ŠK Za Parkem se už několika čtenářům velmi líbila knížka Xavera Růžičky „Poslední medvěd v Čechách“ (1947), a tak stojí za to ji doporučit i dál. Tím spíš, že patří k těm pozapomenutým, na které se sám od sebe nikdo neptá. Nebýt výstavky v knihovně, akce „Rande s knihou naslepo“ a článku v ekologicky zaměřeném časopisu, asi by se skoro vůbec nepůjčovala. Dokonce je už dnes těžké i vypátrat něco o autorovi.
Dětství válečné generace máme spojeno s knihami a filmy Zdeňka Svěráka (nar. 1936), ale pěkně o něm vyprávěl například i Dušan Vančura (1937-2020) v rozhovoru s Markem Ebenem v pořadu Na plovárně. O něco dříve se narodil Karel Poláček (1892-1945) a s ním i knižní Péťa Bajza, Marcel Pagnol (1895-1974) a jeho kamarád Lili z románu "Jak voní tymián" nebo bělčický kluk Jan Bartoš (1893-1946), zatímco ve Švédsku žila přibližně ve stejné době Moa Martinson (1890-1964), nemanželská dcera tovární dělnice. Její smutné vzpomínky v knize "Matka se vdává" jsou ale úplně jiné než "Bylo nás pět". A nepřipomínají ani idylické "Děti z Bullerbynu" ze švédského venkova od Astrid Lindgren (1907-2002). Naproti tomu jiní dva vrstevníci, Francouz Louis Pergaud (1882-1915) a Němec Ehm Welk (1884-1966) líčí ve svých knihách "Knoflíková válka" a "Kummerovští pohané" svá školní léta dost podobně. Děti měly své povinnosti i značnou volnost, žily převážně venku a všeho si dobře všímaly. Pasivně polehávat a čekat, co pro ně kdo vymyslí, to by je ani nenapadlo.
Srpen je měsícem návratů z prázdninových cest. Je dobou, kdy je nám líto opustit to všechno hezké, co jsme v létě zažili a co už, kdo ví, pro nás třeba už nikdy nebude. Bude to tu pro jiné, a ať se loučíme jen s dobou volna, nebo se, podobně jako básník František Hrubín, ponoříme do myšlenek ještě vážnějších a osudovějších, dobrý pocit bývá silnější než smutek - a to je dobře. Však také pan Hrubín ty verše, které mám na mysli, pojmenoval vlídným názvem „Zpěv lásky k životu" a zakončil je přes veškerou jejich nostalgii optimisticky.
Knížku, o které bych chtěla vyprávět tentokrát, „Nedělejte poplach" (1963) od amerického biologa Farleyho Mowata, jsem četla jakožto antikvariátní kořist v prvním českém vydání v překladu Jiřiny Jelinowiczové z roku 1968. Ve fondu Šmidingerovy knihovny ji máme pod přiléhavějším názvem „Vlci", vydání z roku 1997. Původní název „Never Cry Wolf" je ale nejlépe vystižen překladem slovenským: „Nehaňte vlka".
O chodském mladíkovi, zabitém v 23. 4. 1809 na mostě v Řezně, si můžete přečíst v povídce Jindřicha Šimona Baara "Hanče" (1915-1917). Napsal ji podle vyprávění své babičky a jde velmi pravděpodobně o skutečný příběh. J. Š. Baar byl navíc proslulý tím, jak pečlivě dohledával svědectví o historických událostech a jak mu na tom záleželo, aby pokud možno nebylo nic zkresleno. Kvůli lepší čtivosti samozřejmě některé nepodstatné detaily upravoval, tak jak je to běžné, ale jinak se na něj dalo ohledně věrohodnosti opravdu spolehnout. A to i v případě dějů velmi zvláštních.
Hezký název televizního pořadu, viďte? Zřetelně si to pamatuju, jak jsem to jako dítě slyšela poprvé a vysloveně mě to okouzlilo, stejně jako celý ten program. Můžu potvrdit pravdivost toho, co se o tomto legendárním počinu ostravského televizního studia (v režii Františka Mudry) píše na webu Filmová databáze: „... Vždyť už velmi dávno se lidé shromažďovali kolem ohňů, aby naslouchali vyprávění lovců, starců a zkušených vůdců.