7. 6. 2022 jsme si v rámci našich literárních Zastavení (7. 6.) vyprávěli o krátkých náladových básních zvaných haiku, vyzkoušeli jsme si je i skládat a setkali jsme se s panem Jiřím Wagnerem, který se tomuto žánru už léta věnuje. Na stole leželo několik knih s verši a také nejnovější číslo časopisu ŠK Kompostu (6/2022). V něm jsme si ukázali například těchto několik slov, seřazených do tří řádků:
KŘEN JAKO VLONI
tady bělounce kvete.
A silně voní.
Kdyby se někdo rozhodl natočit film o životě ve Strakonicích před nějakými třiceti, čtyřiceti lety, mohla by jedna ze scén vypadat takhle: V otevřeném okně starobylého přízemního domu u parku vidíme postaršího pána s brýlemi, který se soustředěně přehrabuje v košíčku plném hub. Proti němu na chodníku stojí jiný pán, o něco mladší, vyptává se a ve tváři se mu zračí důvěra a nepředstíraná úcta. Kamera couvá a výjev se pozvolna vzdaluje, není co dodat, všechno je úplně jasné.
Už je to dávno (2001), co na sebe náš krajan Ing. arch. Mgr. Bc. Jiří Kupka, PhD. upozornil pojednáním o kostele sv. Prokopa, o kostele u Kraselova, ale hlavně články ze seriálu „Památky, které přežily přelom dalšího století“ ve Zpravodaji města Strakonice. Když se začalo rýsovat, že na pozvání Šmidingerovy knihovny provede pan Kupka účastníky z řad veřejnosti kostelem sv. Václava, skoro každý ze zájemců už to jméno slyšel nebo četl, a tak byli všichni patřičně zvědaví.
Před necelými dvaceti lety si strakonická veřejnost povšimla, že v souvislosti s historickým bádáním a naučnými akcemi se začala objevovat dvě nová jména: Jiří Kupka (viz samostatný článek zde) a Karel Skalický. Působilo to překvapivě, protože podle šíře záběru a neotřelých témat se zdálo, že jde o starší, zkušené pány, a přitom jejich pozvánky a články, to všechno se objevilo naráz, nečekaně. Bylo to tím, že oba byli v té době ještě vlastně začátečníky, i když už zároveň nezvykle pokročilými.
Pokud jste někdy četli nebo poslouchali román „Mlhy na Blatech“ (1909) od Karla Klostermanna (1848-1923), pak dobře víte, že děj se odehrává především v okolí Plástovic, Pašic a Zbudova. Není tedy ze Šumavy, jak jsme u K. Klostermanna zvyklí. V době, kdy se spisovatel na toto dílo připravoval, dokonce se na Blata na čas odstěhoval, aby se toho dověděl co nejvíce.
Srpnové Úterní zastavení bylo naplánováno s velkým předstihem, a tak jsme se mohli dlouho a vydatně těšit na jeho krásné téma: lidové i umělé hádanky. Kdo by je neměl rád?
… kdo si s námi zahraje?
Slyšeli jste někdy o slečně, na jejímž čepci sedávali lelci, vrabci a rehci? Myslíte, že jí to vadilo? Nevadilo – byla přírodě přátelsky nakloněná:
… Řekla: „A je to nehezké?“
Veškeré ptactvo nebeské
je vřele vítáno na mém čepci.
Ve škole se pravidelně připomínají výročí různých osobností a využívá se toho při výuce. Dobře se to hodí, že se o někom v tu dobu více mluví v televizi, píše na internetu a podobně. Na některé z význačných umělců nebo třeba vědců ale řeč nijak často nepřijde. Ne, že by to nestálo za to, ale zkrátka všechno se probírat nedá.
Kdo by neznal půvabné lidové jazykolamy typu „Strč prst skr krk“? Před mnoha lety jich jihočeská hudební skupina Bobři (vítěz Porty z roku 1978) dokonce několik zhudebnila – viz zde („… Na cvičišti čtyři svišti piští, těším se na lekci příští…“). Inspirovala mě tehdy k vytvoření celého příběhu, v němž se nevyskytují žádné samohlásky. Něco takového jde snad jen v naší milé češtině:
K tomu nejlepšímu, co se líbilo účastníkům Úterního zastavení věnovanému slovním hříčkám, patřila 10. 1. 2023 na pobočce Za Parkem báseň „Škála“ od Konstantina Biebla ze sbírky "Zlatými řetězy" (1926). V každé řádce jsou jen slova obsahující jedinou samohlásku: i-e-o-a-u-ou. A aby toho bylo k samohláskám víc, připomněli jsme si i píseň "Nastává máj" od Zdeňka Svěráka nebo veselé dětské obměny lidových písniček (třeba "Halka madraaká... nesedevej e peteke... v prtrcr sr vrdr trčr...").