Přesuny z postele takřka rovnou do auta a do školy, pak zase do auta a k počítači, pro zpestření sem tam (autem) do obchodu, do kroužku, k babičce nebo na "nudný rodinný výlet", to není nic, co by dovolilo dětem dost dobře vnímat přirozený rytmus dne, roku a života vůbec, cítit sepětí s realitou a spoluzodpovědnost za to, co se děje kolem. Ještě nedávno bylo samozřejmostí slavit tradiční svátky, hrát si venku, sportovat a poznávat opravdový svět, nejen ten virtuální, ale změnilo se to. Své kouzlo má jistě i dnešní dětství, jednou bude předmětem nostalgie - a to je docela zvláštní pomyšlení. Jak by to mohlo vypadat, napovídá tak trochu například jeden z textů písničkáře Pokáče (nar. 1990) s názvem „Vymlácený entry“. A je půvabný, ne že ne.
Skoro nic se, kupodivu, o počítačích a mobilech nepíše v nedávno vydaných vzpomínkách Marie Doležalové (nar. 1987). A roční doby mají v její knížce „Jeden kopeček šmoulový“ (2018) ještě své barvy, vůně a chutě. Líčí se tu život v „devadesátkách“, kdy se pozoruhodně prolínaly tendence z doby před rokem 1989 a po něm. Malá Maruška uměla celé hodiny skákat panáka nebo gumu (pokud tyhle hry neznáte, můžete se podívat např. na internetová videa nebo do knihy Alice Kavkové "Retrohraní"), honit se kolem domu a naplno vnímat atmosféru domova i přírody, zrovna tak na druhou stranu některé dny proležela celé u televize nebo hrála Tetris. Dohlížela jak na pejska, tak na tamagoči, přemýšlela intenzivně o životě a o lidských povahách, ale i o neodolatelně přitažlivých hračkách nabízených před pohádkami televizní reklamou.V knížce o tom všem vypráví chvíli s dojetím (takovým tím zdravým, s láskou a vděkem), chvíli rozpustile, dlouze i krátce, podle potřeby.
Bylo jí vlastní stát se dobrosrdečnou Sašou v sérii Comeback i suverénní lvicí salónu ve Star Dance. Na základě svého veleúspěšného blogu napsala knihu o hereckém zákulisí „Kafe & cigárko“. Umí se otevřeně bavit při interview o svém soukromí a nejspíš by si poradila i s náporem bulváru, protože měla a má dobré zázemí, silnější než nástrahy kladené konzumním životem. Její knížka tedy působí dojmem, že při dobré vůli se do života vejde od všeho něco a dokonce se to i příznivě poskládá.
Pěkně to vystihují, mimo jiné, tahle slova: "... Dodneška si pamatuju ten romantický pocit slunečného podzimu, kdy jde člověk od ohniště celý nasáklý čmoudem, nové tenisky má zasviněné od bahna,protože se smeknul u potoka, a i když je malý, ví, že podzim už nebude trvat dlouho, je mu smutno, a přesto že je mu devět let, připadá si už nesmírně starý a moudrý. Jako by koloběh léta, podzimu a po něm přicházející zimy zažil už stokrát..." Následují dobrodružství na sněhu a ledu, stejně tak radostné je vyprávění o Velikonocích nebo o prosluněných prázdninách, kniha je zalidněna spoustou dětí i dospělých z rodiny a z okolí.
Nevšedním způsobem se tu mluví o vděku a o lásce. Třeba: "... Když nám někdo příliš chybí, je vzpomínat na něj jako dívat se přímo do slunce. Ta jasná a živá přítomnost a všechny detaily nás spíš bolí, než že by nás to hřálo. Když se člověk dívá do slunce, oči začnou strašně rychle brečet..." Je to zkrátka pěkná knížka, přímo si říká o kolování mezi dalšími lidmi. A z dalších současných knížek pojednávajících mimo jiné o světě dětství se mně i mým čtenářům na pobočce ŠK zatím obzvlášť líbily například ty, které napsala Petra Soukupová (nar. 1982).
Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že rodiče devadesátkových dětí ve svém vlastním mládí ještě zažívali dobrodružné výpravy do nejrůznějších džunglí, ať šlo o les nebo o rozestavěné sídliště. Mohli hrát kopanou i uprostřed silnice nebo lovit bobříka odvahy v noci na hřbitově. Často pozorovali skutečnou statečnost nebo naopak zbabělost v praxi ve škole nebo o tom slýchali ve vyprávění dospělých. A i to všechno se skládalo podle toho, jaké kdo měl štěstí na dobrou rodinu a patru. Hezky je to vidět třeba v knížce Jana Rysky (1916-1983) „Anička z I. A“ a ve filmu „Anička jde do školy“ (1962). Důraz na kolektivní život a kázeň působí i v dětském světě někdy až strašidelně (třeba když malá Michaela Chrzanovská v hlavní roli zbytečně energicky a nespravedlivě sekýruje ostatní kvůli mytí rukou před vyučováním), jindy zase jako něco samozřejmého a užitečného (když se tatáž dívenka chová přirozeně mile a její filmoví spolužáci také).
Dětství válečné generace máme spojeno s knihami a filmy Zdeňka Svěráka (nar. 1936), ale pěkně o něm vyprávěl například i Dušan Vančura (1937-2020) v rozhovoru s Markem Ebenem v pořadu Na plovárně. O něco dříve se narodil Karel Poláček (1892-1945) a s ním i knižní Péťa Bajza, Marcel Pagnol (1895-1974) a jeho kamarád Lili z románu "Jak voní tymián" nebo bělčický kluk Jan Bartoš (1893-1946), zatímco ve Švédsku žila přibližně ve stejné době Moa Martinson (1890-1964), nemanželská dcera tovární dělnice. Její smutné vzpomínky v knize "Matka se vdává" jsou ale úplně jiné než "Bylo nás pět". A nepřipomínají ani idylické "Děti z Bullerbynu" ze švédského venkova od Astrid Lindgren (1907-2002).
Naproti tomu jiní dva vrstevníci, Francouz Louis Pergaud (1882-1915) a Němec Ehm Welk (1884-1966) líčí ve svých knihách "Knoflíková válka" a "Kummerovští pohané" svá školní léta dost podobně.Děti měly své povinnosti i značnou volnost, žily převážně venku a všeho si dobře všímaly. Pasivně polehávat a čekat, co pro ně kdo vymyslí, to by je ani nenapadlo.
Zážitky dětského věku, odvíjející se od těch vlastních, věrně vystihli ve svých knihách i Irena Dousková (nar. 1964), Radovan Dršata (nar. 1962), Arundhatí Roy (nar. 1961), Táňa Fischerová (1947-2019), Ivanka Devátá (nar. 1935), František Hobizal (1933-2001), Erazim Kohák (1933-2020), Jiří Suchý (nar. 1931), Arnošt Lustig (1926-2011), Harper Lee (1926-2016), Gerald Durrell (1925-1995), Alena Ladová (1925-1992), Bulat Okudžava (1924-1997), Jozef Kroner (1924-1998), Karel Effa (1922-1993), Dana Zátopková (1922-2020) a její manžel Emil (1922-2000), Květa Legátová (1919-2012), Jaromíra Kolárová (1919-2006), Miroslav Horníček (1918-2003), Roald Dahl (1916-1990), Fanek Jilík (1914-1994), Eva Deylová (1910-1987), William Saroyan (1908-1981), Betty MacDonald (1908-1958), Jaroslav Foglar (1907-1999), Jiří Voskovec (1905-1981), Jan Werich
(1905-1980), Alan Marshall (1902-1984), Erich Kästner (1899-1974), Josef Věromír Pleva (1899-1985), C. S. Lewis (1898-1963), Agatha Christie (1890-1976), Charles Chaplin (1889-1977), Josef Lada (1887-1957), Vlasta Javořická (1890-1979), Helena Čapková (1886-1961), Arthur Ransome (1884-1967), Jack London (1876-1916), Rudolf Deyl st. (1876-1972), Albert Schweitzer (1875-1965), Jindřich Šimon Baar (1869-1925), Rudolf Richard Hofmeister (1868-1934), Maxim Gorkij (1868-1936), Ernest Thompson Seton (1860-1946), Nikola Tesla (1856-1943), Ignát Herrmann (1854-1935), Josef Holeček (1853-1929), Karel Klostermann (1848-1923), Jan Karafiát (1846-1929), John Habberton (1842-1921), Mark Twain (1835-1910), Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910) a mnoho dalších osobností.
Kdo měl štěstí, ten našel spřízněnou duši v někom dospělém z rodiny nebo z okolí a měl se od koho učit - tak třeba v knize "Pepánek nezdara" od Franty Župana (1858-1929) to byl svérázný válečný vysloužilec, v "Gabře a Málince" od Amálie Kutinové (1898-1965), švagr Fanúšek, v povídkách Oty Pavla (1930-1973) převozník Karel Prošek, v knížce (a filmu) "Dědeček, Kyliján a já" od Jana Rysky jiný převozník, na jiné řece, ale zrovna tak milovaný a uznávaný... Ve vzpomínkách našeho krajana Rudolfa Kořána ze Slaníku vyprávěl dětem o přírodě a o vesmíru soused Franta Hajský a získal si jejich velké sympatie, i když byl v obci pokládán za pouhého povaleče a příživníka. A opravdu byl člověkem nespolehlivým, toulavým, bez schopnosti něčemu se věnovat trvale. To jen ve svých lepších chvílích se činil na své zahradě a kratičce se věnoval malým návštěvníkům. Těžko někoho soudit a těžko předpovídat, co kdo komu dobrého, třeba i mimoděk, ve svém životě předá. Žít mezi dětmi, to znamená přispívat k jejich vnímání světa a ovlivňovat jejich budoucnost - a určitě bychom naši zodpovědnost v tom měli mít neustále na paměti…
Alena Hrdličková, napsáno v červnu 2020