Srpnové Úterní zastavení bylo naplánováno s velkým předstihem, a tak jsme se mohli dlouho a vydatně těšit na jeho krásné téma: lidové i umělé hádanky. Kdo by je neměl rád?
Všichni, kdo na Zastavení pravidelně chodíme, si umíme půvab hádanek vychutnat. Hlavně těch lidových, z nichž mnohé jsou opravdu nádherné. Hodně jich známe zpaměti, podobně jako známe i hodně anekdot, legračních přirovnání a spoustu jiného, co je všude kolem nás, ale přitom se neví, odkud se to bere. Neznáme nikoho, kdo by to vymýšlel, ani nikdo z nás se až na výjimky o nic takového nepokoušel. Vlastně to samo je hádankou, ten záhadný původ…
Abych se nechlubila po celou schůzku jen cizím peřím a dala k lepšímu i něco svého, vymyslela jsem aspoň úvodní verše:
Básnička k zamyšlení,
něco v ní je i není,
Kdo bude první, kdo to ví?
Kdo na otázku odpoví?
Dohodli jsme se ale, že odpovědi si necháme vždycky jen pro sebe, v duchu, abychom nerušili v přemýšlení ty ostatní. Tak to děláváme i jindy, padne-li nějaká otázka. Myslíme zároveň na introverty, kteří se můžou za případnou špatnou znalost zastydět. V naší přívětivé společnosti sice nemá proč, ale i tak tu ostýchavost respektujeme a platí to, co při Zastaveních vždycky, že kdo chce být aktivní, u toho je to vítáno, kdo jen tak poslouchá, bere se to i u něj jako jeho volba a je to v úplném pořádku.
Hádankou může být vlastně cokoliv, jakmile je na konci otazník a posluchači jsou vyzváni k vlastní úvaze. A tak jsme začali tipováním, co že je to na připravených talířcích za podivnou dobrotu k ochutnání. Šlo o červené podlouhlé plody podobné dřišťálovým, jen o mnoho větší. A na rozdíl od dřišťálových tyhle byly jedlé, s osvěžující sladkokyselou chutí. To se v parném dni dobře hodilo a všech 7 účastníků to patřičně ocenilo. Ale ne všichni věděli, co to je. Roste nám to pod okny pobočky a jsou to dřínky, plody dřínu obecného. Ten má listy jako svída (s ní je i příbuzný) a nápadný je hlavně brzy na jaře, kdy jako jeden z prvních keřů bohatě kvete. Kvítky jsou drobné, žlutavé. Větvičky jsme si ukázali ještě i na oknech ve vázách a pak už jsme pokračovali v našem programu.
Na úvodní básničku o hádankách jsme navázali tím, že vlastně každá podobná veršovánka, kde není jmenováno, o čem je, může takhle posloužit. Například jedna taková vyšla, právě v podobě hádanky, v čísle 2/2018 v našem časopisu Kompost. Začínala slovy: „… Matějíčku, Matěji, kdo to stojí v závěji? Podívej, má metličku, místo nosu mrkvičku…“ a pokračovala ještě dalším popisem, ale ten už tam byl vlastně jen tak navíc, protože vyluštění je jasné hned od začátku. Však také ne každá hádanka nutí k náročným úvahám – některá je jen pro pobavení. K hádání je příliš lehká. Nebo naopak, je tak těžká, že ji sotva někdo vyluští. Ale při prozrazení je radosti i tak hodně, protože se líbí ta nápaditost a vtip. Anonymní hádanky jsou tím nejlepším příkladem a některé jsme si hned jmenovali, ať patřily k těm nejlehčím, nebo k těžkým.
Třeba:
„Hu, hu, hu, už jedu. Najed jsem se ohně, vody, to vám byly velké hody. Hu, hu, hu, už jedu.
Je toho plné pole, a nemůže se tím ani košík naplniti.
Čím je větší, tím se spíš prodere třeba malinkou skulinkou.
Čtyři nohy, čtyři rohy má, nechodí to, ani netrká.
Rukou nemá, nohou nemá, po světě chodí.
Visí to, neví kde; bije to, neví koho; ukazuje, neví kam; počítá, a neví kolik.
Vodu to přechází, a nikdy se nezmočí.
Když je viděti, nevidí mne nikdo, a když není viděti, vidí mne všecko.
Všechno vidí, jenom sebe ne.
Valí se s vrchu hory, a nepoláme se.
Sedí panna v kříčku, v červeném pláštíčku.
Železné hříbě otavěnku štibře.
Visí síto, a není rukama svito.
Jeden mluví, dvě hledí a dva poslouchají.“
Tyhle všechny jsou z nepatrného sešitku z roku 1926, jehož autorem je Jan Drsný a název zní: „Kdo to uhodne? Sbírka lidových i umělých hádanek“. Vyluštění je u nich snadné: Vlak, voda, vítr, stůl, slunce, hodiny, slunce, tma, oči, voda, šípek, kosa, pavučina. A poslední: ústa, oči, uši.
Víc práce nám dala tahle otázka: „Když poklopíš, plné je to, když sundáš, prázdné je to. Co je to?“
Nebo: „Kdo dbá, nemá, kdo nedbá, má.
Vrty sem, vrty tam – přec nikam.
Čeho je nejvíce v kalamáři?
Rostu během.
Otec stojí, syn visí, vnuk po světě chodí, z moudrých lidí blázny plodí.
Otec má na tisíce synů, každému čepici zjedná, a sobě nemůže.“
Co je to? Klobouk, špína, dveře, písmeno A, řeka, víno (réva, hrozen, nápoj), dub.
Některé jsou tak známé, že jsme je věděli zpaměti:
„Jak chodí husy do vody?
Jsem rybář a síti roztahuji na suchu a chytám ryby, které plují ve vzduchu.
Jak daleko zabíhá zajíc do lesa?
Jednou děrou tam, dvěma ven; a když je ven, tož je teprv tam.
Bílé to vyhodíš, a když to spadne, je to žluté.“
Víte to také, viďte? Pěšky, pavouk, jen do poloviny (dál běží od poloviny ven), kalhoty, vajíčko.
Některé hádanky z knížečky Jana Drsného jsme ale neuhodli vůbec. Například:
„Všickni toho žádáme, a když to přijde, neradi to máme.“ - Na internetu jsme našli, že vyluštěním jsou starosti, ale proč by si jich předkové tak žádali, to netušíme.
Nebylo se čeho chytit, protože na konci tam od pana Drsného žádné vyluštění není. Buď bylo zvlášť a ztratilo se, nebo tam vůbec nebylo. Počítalo se s důvtipem hádajících. Nebo s tím, že díky ústnímu podání to i s výsledky každý dospělý už všechno dávno zná a k hádání se to předkládá jen dětem. Tohle samotné nás na celé té sbírce pobavilo vlastně nejvíc, protože my současníci se v tom nemůžeme předkům vůbec rovnat.
A také se, myslím, nemůžeme rovnat v kráse používané češtiny. Proto jsou starodávné hádanky dodnes tak oblíbené, že jsou vzácně libozvučné a neotřelé. Nemusíte uhodnout, co znamená „Sedí panna na pařízku, drží pejska na řetízku,“ ale potěšíte se tím, jak to hezky zní. Možná vás vyluštění překvapí, protože je to jahoda – a ta sice má kolem sebe šlahouny, ale že by seděla na nějaké vyvýšenině, to nám tak nějak nepřipadá.
Jiří Žáček, který se sice nenarodil ve Strakonicích, ale prožil tu mládí, se nechal inspirovat k vlastní tvorbě a zrovna o něm se dá říci, že se mu to povedlo znamenitě. V jeho knížce „Hádanky a luštěniny“ (2004) najdete jak výběr hádanek lidových, tak i spoustu jeho vlastních. Z naší národní pokladnice pro nás vyhledal pravé skvosty. Například: „Malučičké, černušičké, na chodníčku: jejda! Táta vysoký, máma široká, syn divoký, dcera hluboká. V lese narozeno, skopcem potaženo, koněm hovoří. Začátek ani konec nemá, a přece se schová do dlaně.“
Je to: Trn. Vzduch, země, oheň, voda. Housle. Prstýnek.
Vlastní hádanky od pana Žáčka jsou také velmi poetické:
„Od města k městu vede cesta, nikdo ji nepostavil a nikdo po ní nechodí, leda když ji kovář oková.
Perla padla do zrcadla, udělala kruh.
Co liják zaleje?
Co jsem rozlil po rukávu?
Šlápneš na to, zamlaská to, zabublá to.
Kdo má rád hádky?“
A pro jistotu ještě vyluštění:
Řeka a mráz. Kapka vody na hladině. Aleje. Kávu. Bláto. Hadi.
Další z knížek dnešní doby se jmenuje „Máš nadání na hádání“ (2011), je od Zuzany Pospíšilové a velkou roli tu hrají slovní hříčky. Jedna je ostatně i v samotném názvu.
Bavilo nás to, představovat si například takovéhle dvojice slov:
„V pentličce si sedí tiše dřívko s tuhou, které píše. Co je to? Stužka – tužka.
Stačí jedno písmeno a slovo je změněno. Po taneční zábavě zmizí vlasy na hlavě. Co je to? Ples – pleš.“
Jak je naším obyčejem, řekli jsme si i něco z dávné historie. Známý je příběh krále Oidipa, o kterém většina z nás četla ve „Starých řeckých bájích a pověstech“ (1958) od Eduarda Petišky. Hádanku tam pokládá lidožravá nestvůra: „Má to jednu hlavu, čtyři nohy ráno, v poledne jen dvě a tři nohy večer. Čím to má víc noh, tím to má míň síly.“ Oidipus si věděl rady, a tak si zachránil život: „Je to člověk. Když prožívá ráno života, leze po rukou i nohou, jako by byl čtyřnohý, v poledne života kráčí vzpřímen jen na dvou nohách, a když přichází večer života, přibírá na pomoc nohám hůl. To je ta třetí noha.“
Na internetu se najde i taková verze, kde se sfinga nechtěla vzdát a dala ještě druhou hádanku: „Jsou dvě sestry. Jedna porodí druhou a ta zase porodí první. Kdo jsou?“ Královský syn ale věděl, že je to den a noc. Sfinga prohrála, s výkřikem se vrhla ze skály a byly tím osvobozeny celé Théby.
Nebo se můžete podívat na animovaný snímek, kde se sfinga také táže, ale trochu jinak:
„Co pohltí všechno bytí: ptáky, šelmy, stromy, kvítí; kouše ocel, kovy žere; skály na štěrk snadno mele; města ničí, krále rdousí; hory velké k zemi zbrousí?
Na jaře se do fešného hávu odívám; v létě bujnější šat mívám; když chladno přijde, svléknu svůj šat, a v zimě nahým můžu se zdát.
Žiju, i když nedýchám; jsem v chladu, ale nekýchám; neznám žízeň, leč piju stále.“
Je to: Čas. Strom. Ryba. Ve skutečnosti sice ryba dýchá, ale platí, že na první pohled to tak nevypadá. V hádankách je všechno většinou jen přibližné nebo symbolické.
V knížce „Hlavolamy pro rozvoj kritického myšlení“ (2002) píše Michael A. DiSpezio toto: „Zdá se, že nejstarší hádankou na světě je tzv. Rhindův papyrus, nalezený v Egypte skotským archeologem Henry Rhindem. Text se datuje do období kolem roku 1650 př.n. l.
Úloha zní takto: Bylo sedm domů a v každém z nich žilo sedm koček. Každá kočka zabila sedm myší a každá myš snědla sedm obilných klasů. Na každém klasu se urodilo sedm náprstků zrna. Jaký je celkový počet těchto vyjmenovaných věcí?“
Na Wikipedii (kde je toho k historii hádanek také hodně) je uvedena severská hádanka o Ódinovi, která má také podobný charakter – jde o počty. Ale je to chyták:
„Má to tři oči, deset nohou a jeden ocas.“ Ale je to chyták, je to jednooký Ödin na osminohém koni Sleipmiru.
Pokud máte rádi matematiku, můžete zkusit ještě tuhle českou lidovou hříčku: „Půl deváta bez půl páta a dvě a půl třetí“ – a jestli jste se do toho nezamotali, došli jste (správně) zase na začátek: půl deváta.
Ještě starší sbírkou českých hádanek, než je ta od Jana Drsného, je například od Boženy Studničkové – „Kdo to uhodne? Přes 100 veršovaných, původních hádanek pro vtipné dítky“ (1899). Nebo ze stejného roku „České národní hádanky“ od Antonína Mojžíše. Plný text se dá najít na internetu. Na ukázku jsem vybrala tohle zamyšlení: „Pán Bůh toho nikdy neviděl, císař málo kdy, a sedlák to vídá každý den (sobě rovného).“
Hádanky jsou i v „Prostonárodních českých písních a říkadlech“ od K. J. Erbena (1886). Dýchá z nich atmosféra života v selských staveních. Popisy jako „Masná hůra, dřevěná důla: s hůry do důly čtyři střílejí“ vyvolají nějakou představu u dospělých (jde o vemeno a dojačku), ale děti už by si s tím dnes rady nevěděly.
Je otázka, jak naladěné jsou dnešní děti na hádanky celkově – jestli je znají i s vyluštěním jen tak zpaměti jako básničky, protože se s nimi setkaly ve školce, v časopisech a podobně, nebo jestli je pořád ještě těší je vymýšlet a dávat ostatním. Při Zastavení jsme se shodli na tom, že za našeho mládí to byla zábava pořád ještě hodně oblíbená. V mnoha domácnostech navíc bylo samozřejmostí, že v knihovně stály všechny čtyři díly „Českého roku v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách“ (1944) od Karla Plicky a Františka Volfa, kde jsme se mohli kdykoliv inspirovat. A někdy v sedmdesátých letech minulého století bylo v módě vymýšlet legrácky typu: „Má to červenou barvu a skáče to po střeše – co je to? Vrabec komunista.“ Všichni jsme také věděli, co že je to kulatého a červeného, co není vidět. Přece rajče za rohem. Nebo co má bílou barvu a hned zase černou a zase bílou, černou… Tučňák válí sudy… Slavnou hádanku o rajčeti jsem hledala na internetu a narazila jsem na web Hádankář, kde je mj. i matematická hádanka nazvaná Einsteinova a leccos jiného. Co mě na internetu zaujalo obzvlášť, co jsou roztomilé novodobé hádanky na stránkách Fakulty informatiky MU. Třeba: „Chodí k nám moudrý pán, má brýle kulaté, snad proto toho tolik ví, snad proto všechno najde (Google)“.
Hodně zajímavé jsou veršované hádanky Karla Šiktance s názvem „Milý Řehoři, milíře hoří: 700 hádanek“. Když jsem je ostatním ukazovala, rovnou jsem se přiznala, že jejich hádání by bylo pro mě těžké. A to i přesto, že se u nich počítá se smyslem pro slovní hříčky (což je poznat i z nápaditého názvu) – a v tom směru rozhodně nějaké ty zkušenosti mám (viz např. některé příspěvky v Literárních zajímavostech ŠK na tohle téma zaměřené). Je s podivem, jak mohl autor přijít třeba na konstrukci „Málo trpí-li, má lotr píli“, ještě k ní vymyslet hádanku, a ještě přidat v tom duchu několik set dalších. Za přečtení jen tak pro radost to všechno rozhodně stojí, ať už se u toho člověk snaží hádat, nebo ne.
Rafinované logické hádanky jsme si představili prostřednictvím knihy „Jak se jmenuje tahle knížka?“ (1986). R. M. Smullyan v ní projevil i smysl pro humor, a tak není divu, že byla v době svého vydání hodně oblíbená. V novém provedení vyšla v roce 2015 v nakladatelství Portál. Dalším milým dílkem k provětrání naší šedé kůry mozkové je titul „Vyřeš to jako Sherlock“ (2018) od S. Rosse.
K typickým „oddechovkám“ se dá počítat klasická sbírka Jana Drdy „České lidové hádanky“ (1984), krásně ilustrovaná Adolfem Zábranským. Ty obrázky ovšem zároveň i silně napovídají, tak jak je to i v jiných knížkách pro děti. Kdo to chce mít těžší, musí se nechat vyzkoušet od někoho jiného.
Jakožto velmi osvědčenou jsme si ukázali knížku Jaromíra Zpěváka „Ptáčkové“ (2010). Básničky z ní se dají výborně použít, pokud se to hlavní vynechá. Znají ji hlavně ti čtenáři, kteří chodí s dětmi na schůzky spolku Ledňáčci. A díky Zastavení mě napadlo o ní napsat i do našeho časopisu Kompost – do čísla 9/2023.
Hádanky se samozřejmě dostaly i do pohádek. K nejpůvabnějším patří „Jak princezna hádala, až prohádala“ od Jana Drdy.
Na závěr jsme si nechali „Ranní špek“ (2021) od Dalibora Gondíka. Kdo poslouchá ranní vysílání rozhlasové Dvojky, ten má dodnes denně příležitost si tipnout, k čemu směřuje nabízená kombinace krátkých charakteristik a asociací. Začne se obvykle tak, aby se hodilo více řešení (např. „Hřeji, chladím, suším“ nebo „Jsem různého střihu, různých materiálů a velikostí“). Pak se ale přidá něco určitějšího („Občas obleču i jablko“ – a kdo někdy jedl jablka v županu, má jasno…). Pořad vznikl v době, kdy bylo potřeba vytvořit nějakou vhodnou protiváhu k tísnivým zprávám o šíření covidové nákazy. Nehodilo se, aby to bylo vysloveně veselé, ale šlo o každodenní udržování hezké a družné atmosféry. A to se i dobře povedlo – všechna čest!
Zastavení jsme ukončili dávnou historkou z naší rodiny, která všechny rozesmála. Vyprávěla jsem totiž o našich dětech, jak se dcerce hádanky od útlého věku líbily a jak mladší syn Vojta podle veselé nálady při nich rychle pochopil, že je to něco bezvadného. Jen zatím tak úplně nerozuměl tomu, jak na ně, protože byl tehdy úplně maličký. A tak je vymýšlel, s velkým nadšením, například takhle: „Má to v sobě polívku, a eště je to hrnec. Co je to?“
Použité odkazy na internet:
https://cs.wikipedia.org/wiki/H%C3%A1danka
https://www.youtube.com/watch?v=25v70-fhD5E
https://cs.wikisource.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A9_n%C3%A1rodn%C3%AD_h%C3%A1danky
https://ipac.kvkli.cz/arl-li/cs/detail/?&idx=li_us_cat*0828408
https://www.fi.muni.cz/~xpelanek/hadanky/hodnoceni.cgi
https://www.hadankar.cz/einsteinova-hadanka/
https://www.knih-st.cz/literarni-zajimavosti/45
https://www.knih-st.cz/sites/default/files/kompost-09-23.pdf
Alena Hrdličková, napsáno v srpnu 2023