Tato stránka používá cookies za účelem optimalizace efektivního poskytování služeb v souladu s Pravidly pro užívání cookies. Podmínky pro uchovávání nebo přístup ke cookies je možné nastavit ve vašem prohlížeči. Pokud budete pokračovat v používání tohoto webu budeme předpokládat, že jste s ní spokojeni.
7. 6. 2022 jsme si v rámci našich literárních Zastavení (7. 6.) vyprávěli o krátkých náladových básních zvaných haiku, vyzkoušeli jsme si je i skládat a setkali jsme se s panem Jiřím Wagnerem, který se tomuto žánru už léta věnuje. Na stole leželo několik knih s verši a také nejnovější číslo časopisu ŠK Kompostu (6/2022). V něm jsme si ukázali například těchto několik slov, seřazených do tří řádků:
KŘEN JAKO VLONI
tady bělounce kvete.
A silně voní.
Jejich autor, pan Wagner, se s námi podělil o své dojmy z přírody a ze zahrádky a zavzpomínal, jak se už od mládí zajímá o počasí. Zapisuje si o něm údaje a jejich určitou suchopárnost vyvažuje právě psaním haiku, což je činnost vysloveně poetická. Některé z těchto básní píše ve verších, jiné v próze, vždycky ale jde o zachycení okamžitého rozpoložení a snahu podělit se o něj. Vlastně by se dalo říci, že skládání haiku se dá přirovnat k pořizování fotografií. Při jejich prohlížení si člověk vybaví, jaký pocit v tu chvíli měl a jakou vůni cítil, o čem zrovna přemýšlel, co ho zaujalo a přimělo k nápadu si ten který okamžik zaznamenat a vracet se k němu.
Klasické básně haiku mají 5-7-5 slabik ve třech řádcích. Ne vždy se tento zvyk dodržuje, jak se mohou přesvědčit čtenáři sbírek Antonína Límana, Romana Szpuka, Jiřího Hájíčka nebo Petra Petříčka. Ve fondu ŠK máme knih na toto téma několikero, a to českých i překladových. Jsou velmi různorodé, což rozhodně není na škodu a k haiku se to dobře hodí. Čestné místo ve výstavce těchto titulů zaujaly ty, jejichž autorem je Macuo Bašó (1644-1694), asi nejuznávanější z tvůrců haiku všech dob. Za přečtení stojí i jeho stylizovaný deník „Úzká stezka do vnitrozemí“ v překladu Antonína Límana. Útrapy cest jsou tu líčeny jako příležitost naplno prožít krajnosti i krásy života. Básníkovo ego se rozplývá v nekonečnu. Kniha je vyzdobena malbami Kamedy Bósaie a vyzývá k poklidnému pročítání, ve ztišení, v podobně sváteční náladě, jaká vládla i při našem Zastavení.
Strakonický autor pan Wagner si předsevzal, že jeho haiku budou mít vždycky 17 slabik, ale že nebude záležet na jejich rozvržení. Do časopisu Kompostu je pravidelně posílá už dlouho (od č. 2/2018) a získal si už řadu vděčných spřízněných duší.
Při Zastavení jsme si při vlastních pokusech skládání haiku říkali, že pro nás začátečníky je nejlepší držet se veršované formy. Vymýšlení rýmů totiž inspiruje a haiku nakonec často vyjde úplně jinak, než jak se na začátku zdálo. Typickou ukázkou je mistrovské dílko naší čtenářky Jitky Svobodové, které vzniklo při vzpomínce na náladu jednoho bouřlivého dne:
Nad štíty domů
Drží uzdu spřežení
Sám vládce hromů
Osvědčuje se nechat myšlenky jen tak volně plynout, a když se z nich najednou vynoří pár slov, odpovídajících momentální situaci, trochu je učesat, aby počet slabik vycházel na pět. K nim potom většinou tak nějak sama od sebe vznikne poslední řádka tak, aby se rýmovala. Jakmile na to dojde, haiku už se klube a z té radosti, že se to daří, přicházejí další nápady. Z nich se vybere ten nejlepší, spočítají se slabiky (prostřední řádek jich má mít sedm) – a je hotovo…
Kdo se aspoň jednou o haiku pokusil, toho to už asi nikdy tak úplně nepustí. Jste například na dovolené, vzpomínáte na přátele a na rodinu – a najednou vás napadne místo pohlednic pro ně popsat prázdninové zážitky právě jako miniaturní sbírku haiku z jednotlivých dní:
Slovensko, jsme tu. / Nazouváme sandály / na počest létu.
Mihotavá zář / zrcadlí se v potoce, / když si chladím tvář.
Pijeme víno. / Zapíjíme plouhání / mechem a hlínou.
Ve svahu máta. Na tom prudkém sluníčku / je celá zlatá.
Hurá, pískovna! / Voda je jak polívka, / přesto slitovná.
Večer hostina. / Zpívání až do noci. / Řeči u vína.
Voda nás chladí. / Jinde by dnes bylo hůř. / Tady jsme rádi.
Ave Maria / z obecního rozhlasu / v dálce zaznívá.
Mořské akvárko. / Objev posledního dne. / Obdivuhodné!
Je den loučení. / Snad se sejdem za rok zas, / až přijde náš čas.
Léto je pryč, zbývají vzpomínky. K nim se pojí ty jarní, přibývají dojmy z podzimu, a když se přiblíží Vánoce, je tu nápad na netradiční PF – haiku na každý měsíc, od ledna až do prosince:
Ticho v závějích.
Ani hlas, klid kolem nás,
jen my dva a sníh.
Ještě vládne tma.
Sotva slunko zjasní tvář,
zas už dodoutná.
Osvobození.
Pojďme slavit jarní dny.
Jarní vzkříšení.
Zem se vyhřívá.
Vidíš, jak jde jaru vstříc?
Jak je dychtivá?
Květen převzal stráž.
Nebe šťastně předává
Zemi svatozář.
Deštík smáčí prach.
Země lačně ukládá
vláhu v rostlinách.
Tolik horkých dní!
Už jen řeka dá, co má,
vrbám kolem ní.
Řeka pod mostem.
My dva po krk ve vlnách.
Konec starostem.
Sláva jabloním!
Úroda už za pár dní
v sadech zavoní.
Říjen, ten to zná,
jak proměnit celý kraj
v rozsvícený sál.
Rozmáhá se chlad.
Takový je světa řád.
Je tu listopad.
Řeku svírá led.
Přišli jsme jí zamávat
letos naposled.
Potřebujete-li pro někoho přání k narozeninám, stačí se vcítit do jeho zájmů, naladit se na jeho povahu, a má-li stejně jako vy zálibu v poezii, haiku jako dárek určitě ocení. Nebo si složíte jindy jiné verše jen tak pro sebe. Zkrátka, haiku se přidruží k vašim zážitkům s takovou samozřejmostí, až se tomu podivíte. Někdy to zkuste a věřím, že mi dáte za pravdu!
Alena Hrdličková, napsáno v lednu 2024