Jindřicha Šimona Baara (1869-1925, více viz např. článek zde), jednoho z našich vůbec nejoblíbenějších spisovatelů první poloviny 20. století, máme my čtenáři spojeného hlavně s jeho rodným Chodskem. Dnes je mu to až na škodu, protože bývá bezmyšlenkovitě pokládán jen za západočeského regionálního autora. Ve skutečnosti byl znalcem života v mnohem širším měřítku a bylo to podpořeno i tím, že dlouho sloužil ve středních Čechách a že navíc často zajížděl do nejrůznějších míst naší země i do ciziny.

K jeho nejmilejším společníkům patřil jihočeský rodák František Teplý (1867-1945), který mu pomáhal ověřovat historická fakta a přispěl, mimo jiné, i k obrovskému úspěchu knihy „Jan Cimbura“ (1908), jejíž děj se odehrává na Písecku. J. Š. Baar to ocenil těmito slovy:

Rukopis mi prohlédl, na četných místech opravil i cennými podrobnostmi doplnil můj věrný přítel, dobrý syn i výborný znatel staroslavného kraje prácheňského pan František Teplý, archivář a historický spisovatel v Jindřichovém Hradci.

 Sám F. Teplý ve své knize „Ze života J. Š. Baara“ !1937) prozradil ještě něco, o čem do té doby pravděpodobně neměli čtenáři ani tušení – a sice podrobnosti o osudech skutečného koně Běláčka. Tak jako románový Jan Cimbura částečně zobrazil putimskou osobnost téhož jména, ale mnoha svými vlastnostmi odpovídal Jiřímu Baarovi z Klenčí (což byl spisovatelův otec), kůň Běláček měl také dvojí podobu – putimskou a marčovickou. Žil doopravdy, jenže se narodil v jiné stáji a jeho další osudy byly s románovým koněm shodné jen částečně. Patřil rodině F. Teplého. A jak se dostal do knihy? O tom se můžeme dočíst velmi zajímavé podrobnosti:

… Baar ze svých příbuzných nejvíce přilnul k putimskému strýci. Většinu prázdnin jako student u něho přežil, slavným krajem píseckým se se starým farářem toulal, poslouchal jeho vyprávění o všeličems. Aby se mu nějak odvděčil, slíbil povídku o Putimácích. A tak začal Cimburu. Ten děda ho velíce trápil, ještě víc jemnostpána. Chlapec se mně nasouží, třeba za týden dvakrát mně posílá dlouhou řadu otázek…

… Cestou mi Jindra vyprávěl… Ten děda Cimbura se mne nasouží, nemohu s ním s fleku... Něco životného mi do Cimbury schází, něco, co v té vaší krajině je příznačného, zvláštního, co jinde nemají. A to přece naše — koně, vodňansko-netolická race, skoro jako chrudimské. V Putimi je také chovají.., rozpomínám se. Ven s tím, honem, zahořel autor Cimbury.

A tak jsem začal, co jsem z mládí doma zažil koňmi, s hříbaty, jak jsme se s bratrem naučili jezdit. O našem »šimlu«, kterého hodila stará kobyla z maminčiny výbavy jako poslední své »dítě« — jaký to byl chlapák, strakáč po těle, krk co bys píchnul jednou bělobou po druhé černí, ale hříva, ocas jako havran. Jak jsme ho pásali na zahradě, jak jako psík krotce za námi běhal, za bratrem, sestrami, až do světnice si chodil pro skývu, až se otec na nás hněvával — potom jak ho v Písku komise »odvedla na vojnu«, že ale 3 léta otec ho musel ještě chovat a jak naň dostával za prémium dukáty, jak nás děti o ně podělil, holky ty že je mají dosud: jak jsme pro hře- bečka všichni plakali, když ze stavení šel... jak mne jednou poznal v Budějovicích po dvou letech a když jsem naň zavolal: šimle, šimlíčku, voják ho neudržel, jen a jen za mnou letěl a voják klel a klel...

Důstojník na mne vyzvídal, co jsem zač a uslyšev, že já »jsem vychoval takovýho kabrňáka«, mně druhý den odpoledne dovolil na Dlouhý louce na šimlu se pro skočit a jak slavně jsme jeli k Litvinovicům, k samotě u Švábů a jedním tryskem zpět, kůň letěl jako drak ..., jak se vojáci divili... Potom mu šimlovi jeden darebák z nich ve vzteku oko vyšlehnul, vápno po vsích tahal, ten krásný, pěkný kůň, jemuž v celém kraji rovna nebylo, za něhož otci v Písku páni »vod vojanskejch« vysázeli 1200 zl... Že dodnes v mé domovině na to »pěkné stavěné zvíře, prsa jako panna, tělo jako štika« vzpomínají, my od Máchů z Marcovic ovšem ještě víc a mně že už ně kolikrát se zdálo o šimlově velikém oku, které na mne upřel, když s vojákem vzpírajícím se a cele povzteklým ke mne přifmčel, jak se voják, studenti divili, mně záviděli..., že i veselý řehot koně slyším a zdá se mi, že bych měl ještě teď plakat nad smutným osudem koně-přítele ...

Kdybych byl sedlákem a mít takové ušlechtilé stvoření ve stavení, za nic na světě bych ho neprodal — Otec také pozdě toho li toval, ale vždy dodával: co jsem měl s ním doma začít? Když táhnul, všecko přetáhnul a jednou na brázdě vlastní svou mámu povalil a táh' ji s pluhem dál. Šlo o neštěstí... Tak a podobně jsem se rozohňoval a truchlil za šimlem, kterému naše děvčata říkali »Běláček«. Baar poslouchal ani nedutal…

… Posílám Cimburu do Prahy Dru Podlahoví. Bude se mi stýskat po tom drahém dědovi, se kterým jsem vice než rok chodil, jedl, spal — zkrátka žil ... Uvidíš, jak otrocky jsem dbal Tvých pokynů často i proti sobě. Ale říkal jsem si: mlč, on to musí vědět a škrtal »fest«…

… Mně je to až div né, jak mně tehdy chytlo Tvoje vypravování o Va šem šimlu — nebýt toho, zcela jiný Cimbura by se byl na svět vykloval…

… Kniha udeřila svým teplem na srdce zejména maloměšťanů a sedláků — četli skutečnost o podobných sobě, jadrných hrdinech z vesnice, osmáhlé krásy, kterou kouzlí pouze doškové střechy, slunce a vzduch, Dr. Zíbrt hned nazval Cimburu »Dědouškem« jakožto protějšek Babičky Boženy Němcové…

Že si Běláčka zamiloval i J. Š. Baar, o tom svědčí péče, jakou jeho příběhu v románu „Jan Cimbura“ věnoval. Tyto části patří v knize k nejdojemnějším. Připomeňme si například slova, jimiž sedlák konejšíl mladého koníka při zaučování v těžké zemědělské práci:

… Krok drž – jak se na pořádného koně sluší a patří. Narost jsi – a musíš být užitečný. Nebylo by ti hanba ještě teď s malými hříbátky se kamarádit a po pastvě a drahách se toulat – nečinně se povalovat? Jen trp - a uč se chodit a tahat – něco zkusíš – ale to jinak nelze – každý učedník - mučedník, však zvykneš a pak se ti, darebáčku, stane práce rozkoší a radostí větší než potulky a lenošení – k duhu ti půjde – kosti v tobě ztvrdnou – svaly zocelovatí a síly sám za tři jiné koně vydáš…

Alena Hrdličková, napsáno v řijnu 2025