Před začátkem akce „Pondělní zastavení“, která se konala 17. 3. 2025 v ŠK při příležitosti blížícího se 125. výročí narození Jiřího Wolkera, se dvě účastnice zapovídaly a přišla řeč na báseň „Poštovní schránka“. Hned se ozvala její první slova, další příchozí na ně s úsměvem navázala a další rovněž. Takhle to spontánně pokračovalo až k závěru. Nestalo se, že by někdo nevěděl, jak je to dál.

Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.

Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
— tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.

Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.

Všichni bychom za to dostali ve škole jedničku. Při „Zastaveních“ se ale na školní rozebírání poezie moc nevzpomíná, protože pro většinu žáků to bývalo nepříjemné a spíš než zájem to budilo odpor. Naše debaty jsou přátelské, navíc se do nich zapojuje vždy jen ten, kdo má do toho zrovna chuť. Při zmíněné akci jsme se shodli na tom, že by Jiřího Wolkera naše zalíbení v jeho verších jistě potěšilo. A hned se ozývaly názvy dalších jeho básní a naše dojmy, ať už pocházely z našeho mládí, nebo z dob nedávných. Jiří Wolker je totiž autorem, jehož dílo je stále živé a připomínané. Hovořilo se samozřejmě i o jeho životě, a to tím spíš, že námětem akce byly právě vzpomínky na něj. Více si o tom můžete přečíst zde. Z veršů i prózy jsme nakonec probírali hlavně to, co je méně známé (např. „Baladu o námořníku“), protože při podobných besedách jde především o probouzení zájmu a o inspiraci k další četbě. Byla by škoda, kdyby zůstalo jen u školní četby. Posuďte sami…

Ze skautského deníku

… Dumal jsem u posledního našeho táborového ohně na poslední své táborové hlídce. Necítil jsem chladu, jen přítomnost čehosi smutného – rozloučení. Tábor přede mnou, zahalený v noční mlhu, spal. Ležela tu práce šesti neděl, výsledek namáhání a vytrvalosti a potom radostné sídlo junáctví. Co dojmů bylo ztajeno v těch stromech velikánech, v jejichž stínu krčily se naše domečky. O kolika zdrojích radosti šeptal potůček, tiše zurčící kolem snícího tábora!

... Vycházky lesem bujně vonícím, první úspěchy v napínavých hrách junáckých, vážné rozhovory při táborových ohních a při procházkách konaných s vůdcem po tichých lesních cestách, odkud výhled byl na mohutný památník české minulosti – hrad Lipnici, v záři hořícího západu temně se rýsující, veselé „černé hodinky“ na lavičkách zrobených kol kamen, příhody z veselých vycházek společných a zkušebních cest, konaných daleko do okolního kraje, hodiny odpočinku věnované líčení našeho života a skizzování táborových i okolních pamětihodností, radosti prozářené sluncem, noci tichého dumání a nebe, to noční ohromné nebe, kmitající tisíci hvězd – to vše, vše již končí…

… Vzadu počala se paseka probouzeti a slunce počalo poznenáhlu vystupovati z těžkých mlh. Ozval se ptáček tu i tam. Zdálo se, jako by jásavá radost rozprostřela své roucho na vrcholcích stromů. Mraky se trhaly a leckde ukázal se i kousek bledého azuru… V lese však, kde jsem seděl, bylo dosud šero. Vstal jsem, protáhl ztuhlé údy a prošel se táborem. Stál tu dosud téměř netknut. Kamna stála, jako by měla vydržet ještě sto let, a stany, rozestavené v půlkruhu kolem náměstíčka, jemuž hrdě přezdívali jsme „forum“, snily ještě o dlouhém životě. U kuchyně stojící sklep se hrdě týčil až k prvním větvím okolostojících stromů. A nahoře na stromě dosud vesele vlaje naše červenobílá vlajka.
Usedl jsem na pohodlné březové křeslo, vlastní rukou zrobené, a rozhlížel se kolem, chtěje si vštípiti v paměť každý rys milého tábora, a bylo mi trudno vzpomenouti, že vše to bude v několika hodinách zbořeno…

… A zase vznášely se nade mnou obrazy toho veselého skautského života. Vždyť později každá námaha přemáhala se hravě písní a smíchem a vše šlo lehce, hravě. Stačilo se jen usmát, zazpívat si. Však teď, hlídaje tábor, usmát se nemohu. Je mi tak líto opouštěti drahý náš tábor, v němž tak rychle zvykli jsme si říkati „doma“. Finis laetitiae. Však přece. Neodejdu odtud s prázdnou. Nejen krásné vzpomínky pro chvíle snění, také tvrdší pěsti a otužilejší tělo, připravené snášeti námahy i protivenství. Táborového ducha, ducha veselých písní, zdraví a práce vezmeme všichni s sebou…

…

„Muž“

Uprostřed noci
vichřice do jeho srdce vpadla,
dřív než moh napřáhnout ramena zvadlá,
srdce mu z kořenů vyvracet počala -
a srdce to dubové, srdce to vysoké
se sedmdesáti čtyřmi roky - sedmdesáti čtyřmi haluzemi
se na tělo zvrátilo a tělo padlo k zemi.
Uprostřed noci
posetý hvězdami ran, sám v noc se měně už,
na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž,
nezavzdych, nezakřik, nezavolal,
aby se vnoučata, co vedle v jizbě spala,
neprobudila a nepolekala.

Nepadne naráz dub vichřicí,
nepadne naráz srdce mrtvicí.
Ráno jej našli, na postel položili
a tak jsme se naposled sešli, dědečku můj milý…

… V pokoji nad městem, v otevřené truhli
dnes leží stařeček v svátečních šatech ztuhlý,
kytkami dětí a vnuků ověnčen.
Přes mrtvolu se dívám oknem ven.
Mrtvý byl Jiří, — já jsem Jiří též,
mrtvý byl mužem, — budu mužem též?
Až věčná vichřice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, přibije mě jím k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemřel jako on, do noci nevolal,
do noci nesmírné, záhadné a prosté,
v níž stařec umírá a děcko ve snu roste?

…

„Nápis na starém hrobě“

Poutníku, který jdeš mlád, s tváří hebkou,

zastav se na chvíli nad mojí lebkou!

Vzpomeň, že stráví ukrutný Čas

na kost a kůži každičkou z krás.

Slyš, jak jen nade mnou šeptají bory:

„Memento mori, memento mori.“

…

„Poslední serenáda“

… Píseň jsem přetrhl uprostřed,

odpusťte, konce že není.

Bývají pohádky bez zvonce,

sraženy z okraje retů,

bývají písničky bez konce,

strženy v nejvyšším letu.

Nečiní tady výminek

ani ta královna, - Láska,

neboť v ní také, překrásná,

srdce neb struna vždy praská.

…

„Před rendez-vous“

Zahalen, upjat, s kloboukem v čele

nervózně chodím ulicí pustou.

Podzimní večer snesl se zcela.

Spouští se lehká modravá mlha.

V dáli se táhne ponurá řada

nemocných světel. Třesou se také.

 

V ovzduší tomto čekám své děvče.

Nemám tu jásavý, radostný pocit

z blízkého štěstí. Třesu se, bojím,

jak bych měl v srdci podzimní mlhy,

blikavé světlo lucerny ulic.

 

Kdyby tak nepřišla, zšílel bych hořem

v prostředí tom, kde všechno je smutné.

 

Na rohu ulice světélko bliká,

k tomu jen stále pohlížím toužně,

spatřím-li pohyby známého těla,

známý pak rytmus kroků a chůze.

Jakmile uzřím milou tu bytost,

která tak rychle chvátá už ke mně,

okolo náhle závanem větru

všecko se mění –

Tma je tak milá,

intimně hledí blikavá světla,

modravé domky tisknou se k sobě.

 

Srdce mám náhle jasné a klidné.

…

„Horečka zelené oči má“

Horečka zelené oči má jako podmořská hlubina,
svit nemocničních lamp jí teče a prolíná.
Jsou tu bahnité stezky, u nichž chaluhy bují,
obludy v chapadlech mlčky čas přežvykují,
nejvíc však ze všeho ticha tu je,
neboť je každá věc vydechuje.

Když v teploměru rtuť se blíží k čtyřiceti,
počíná nemocný své lože opouštěti,
do tůně spouští se a mezi kameny
bloudí jak potápěč smutný a ztracený,
by v této krajině a vprostřed těchto chvil
v jinačí podobě svůj život objevil.

Příběhy veselé ze světa dalekého
jak leklé ryby plují kolem něho,
drazí mu přátelé, milenky a známí
v průvodu utopenců táhnou pod vodami,
čím prudčeji kterýkoli z nich mu v srdci žije,
tím jeho tvář tu mrtvější je.

Potápěč v hlubině pláče a rozeznává,
že nad hlavou mu vlastní život ztroskotává
a za ním vrhá z paluby překocené
zmařené poklady a lidi utopené.

…

Z básně „Fotografie“

„Soudruzi, kteří kol skříně té
do práce se ubíráte,
soudruzi, kteří v srdci svém
hladem svých bratrů umíráte,
vryjte ty obrazy bídy a zmaru
v porcelán talířů restaurací a barů,
na zátky šampaňských, do lístků jídelních
vlepte ty fotografie!
Aby ten každý, kdo hoduje dnes tu a pije,
na každém talíři, na každé sklenici
narazit musel na mrtvoly křičící:
Lidojede! Lidojede!“

…

Z básně „Balada o očích topičových“

Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí svých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo…

… V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem, - nevidím!"

Sběhli se soudruzi
přestrašení celí,
dvěma nocemi
domů jej odváděli.
Na prahu jedné noci
žena s děckem sténá,
na prahu druhé noci
nebesa otevřená…

… Neslyší slepec, - do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,
to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:

Ženo má, - ženo má,
neplač!

…

Z básně „Pohřeb“

… Neslaď řeč, kněže, blaženou duší, rájem a anděly,
nebe je kusem této země s obyčejnými lidmi,
nezpívejte, zpěváci, nad hrobem chorál do smutku zšeřelý,
zpívejte raděj, jak zahradníci
při setí zpívají.
Pláčí-li, nepláči pro mrtvé. Není jich.
Trpím-li, trpím pro bolest živých.
Jen rakev pochováváme,
jen jméno pochováváme
Po srdcích spravedlivých.

…

Z literárních epigramů

Dialog novinářský

Redaktor: Na to mám deník, bych ze všech sil v něm přirozenosti své polevil.

Občan: Proč zveš to tedy deníkem, když je to vlastně nočníkem?

…

„Žák“

V lese se učit,

to znamená ďábelskou trpělivost.

Les má pichlavý chvost

a šimrá jím pod nosem, do uší, do očí.

„Žáku,

kniha ti ve stínu nadává hlupáku,

— zabij ji!

Skoč

na výsluní!“

Slunce se směje, až nebe duní.

Zavolá na tě bronzovým hlasem:

„Hochu,

všechno už umíš, co potřeba na dvacet let!

Pohoď mi svět

do náruče,

do srdce jej zabal,

ať se nepotluče!

…

„Nemocná milá“

To není nemocný pokojík,

to je smutný rybník

a já jsem utonulá

na dně jeho dřevěném.

Postelí mě zatížili jako těžkým kamenem,

abych snad k oknu nevyplula,

kde nebe se dotýká hladiny skleněné.

Milý si možná vzpomene

a snad mě navštíví v této hlubině.

Na židli sedne, klobouk složí na klíně,

řekne, že venku je pěkné počasí.

A já nemám, co bych mu dala,

protože jsem se rozstonala

a mé tělo je průsvitné

jako prázdná sklenice.

Ze všeho na světě lásky chtěla jsem nejvíce.

Ale dnes srdcem svým

ani jediného hladového nenasytím.

Odpusť mi, můj milý, hříchy moje!

…

„Smrt“

Smrt jsou jenom bílá boží muka

na rozcestí, v poli.

Dlouhá cesta utrmácí,

nohy bolí,

oči jako smutní ptáci

na trávník se posadí,

ruce zemi pohladí.

Pro člověka

je zem jako postel měkká.

Usneš. — Nebe vyzvání

klekání,

kraj je bílý jako z mléka,

srdce pije, hlava leží,

oblaka jdou bez otěží,

nebe táhnou za sebou.

Potom

nad tebou a křižovatkou

velké světlo rozsvítí se.

Divem ztichneš jako pěna.

A v tom světle políbí se

muž a žena.

To už ani ve snu není,

to je spíše probuzení.

…

Žně

Slunce je veliký básník
a napsalo krásnou báseň
zlatým perem
na naši zem.

Muži bez kabátů,
ženy s červenými šátky,
děcka na mámině sukni
přes celý den
jen
čtou a čtou a čtou.

Na kopečku nad polem
také já chci říkat tu báseň,
volat,
aby stařečci v dědině až na práh vyšli
a slyšeli, co slunce napsalo,
ale slova jsou tak veliká,
že neprojdou mými ústy,
a jen cítím, že jsem:
klas v řadě,
písmeno,
vykřičník!

…

Z básně „Mirogoj“

Na záhřebském hřbitově, na Mirogoji
z očí se sloupla mi jižní sladká zem,
na záhřebském hřbitově tisíce křížů stojí,
ty jediné v očích svých udržel jsem,
ty kříže dřevěné, tak stejné, tak stejné,
jak stejná je smrt vojáků zabitých v boji.…

…

„Noční déšť“

Někdy v noci dešť je nenadálý,

zatřese bezútěšně ulicí,

zrovna když by tři poutníci

městem rádi chodili a pod spícími okny si povídali

o lilii polní, nebo o nějaké nádheře na této zemi

— ale tak schovají se do dveří prvního domu

a jsou rádi tomu,

že jim srdce nenamokne.

Když tak stojí,

musí si vykládat samé smutné věci,

protože déšť je drží v kleci

s šedivými dráty,

ale jeden poutník

a možná že všichni

si myslí:

Tento dům

je třeba svatý jako evangelium

a za těmito dveřmi může bydlet archanděl Gabriel.

Kdyby nám tak otevřel

a pozval nás k sobě, než pršet přestane,

do světnice teplé jako království boží,

to bychom se poměli,

my přesmutní křesťané,

mezi oknem, stolem a postelí!

Jeden

a možná že všichni

tomu už uvěří,

protože předlouho stojí u zamčených dveří

a říkají do deště věci smutné a smutnější,

aby — až se dveře otevrou, —

radost byla ještě větší.

…

„Báseň milostná“

Řeklas mi, že jenom v očích tvých je celý svět,
že pro mě není nic, co leží mimo ně.
V tvých očích kvetou bílé jabloně,
oblaka plují,
ptáci zpívají a poletují.

Já ti věřím
a nevěřím.
S velikou bolestí oči tvé na kusy rozlamuji,
aby mě poznovu obrostly řetězem duhovým.
Pověz mi, má milá,
— když celý svět oko tvé objímá, —
proč jsi dopustila,
že dělník dnes ráno s lešení spadl
a před mýma očima
se zabil?

 

Z ohlasů na internetové „Databázi knih“

Překvapivě se mi to líbilo. Četla jsem to povinně, vím moc dobře, kdy a proč to napsal a nejsem pitomá, abych nepoznala, co se tam líbilo komunistům. Ale i tak:-))) Věřím mu to a nepovažuji to za vůbec tendenční knížku. Možná to lehce přeháněl a hrál na city, ale sám byl nemocný, věděl, že umře, tak proč by to nemohl myslet vážně?! Já vím, že si z toho lidi dělají srandu a citují třeba: Antoníte, topiči atd., ale mně se to fakt líbilo:-))) Nejvíc příběhy žen. Hlavně ta o dívce, co musela na potrat. Nechci vypadat jako komunista, ale třeba od Jiráska mám ráda báseň U rakve dělníkovy - taky pak byla oblíbená:-)))    Jitule Š.

…

Já vážně nejsem levicově smýšlející a orientující se jedinec. Ale tohoto autora s ohledem na jeho život nelze hodnotit. Ostatně, nikoho, kdo zažil socialismus/komunismus na úrovni teoretické bez skutečné životní praxe po roce 1948 nelze hodnotit za jeho názory. Sbírka znamená obrovskou kritiku sociálního zázemí nižší třídy, která trpěla nedostatkem téměř všeho. Nutné ale je zmínit, že ten, kdo se narodil v roce 1900 a čekala ho první světová válka a poté ty ostatní katastrofy, kterých se Jiří už nedožil, tak by byl divný pakliže by nenacházel útěchu v komunismu a jeho převratných myšlenkách. Sbírka se mi líbila, stačilo se oprostit od dnešního vnímání světa a vlastního názoru (který je ostatně formován pouze mou dnešní perspektivou)…       sabina5156

…

Hele... já... no nevim no... Co na tom všichni vidíte? Jako ano, ta sbírka je pěkná. Jistě je dokonce velice pěkná, jednoduchá, příjemná, nekomplikovaná… Ale to nic nemění na tom, že je to poesie možná sympaticky naivní, studentsky dojímavá, dětsky rozněžněná, ale přeci jenom snad až příliš jednoduchá a nepříliš... no zajímavá no…     Set123

…

Kdo lidsky cítí, dobře cítí. Wolker cítil a krásně ( leč bolestně) to vyjádřil.
To, že se sociální tématika lehko zprofanovala pro účely zrůdného režimu je věc druhá, ale jaksi vedlejší…       Stamby

 

Alena Hrdličková, napsáno v březnu 2025