„… Tak jednou před dávnými a dávnými léty… bylo to včera ráno… žil jeden starý král… bylo mu tak zrovna osmnáct let, dva žejdlíky a pět centimetrů…“ Vzpomínáte? „… No, tak ten princ byl náramný krasavec. Měl červený nos, kulhal na jedno voko a šišlal na vobě dvě nohy…“ Jednou se princ zeptal krále: „… Copak, žes tak bledý, jako řípa?“ a král ho poslal do světa pro živou vodu. Pohádka se ale jmenuje „O chcíplé vodě“, protože kouzelná studánka byla zrovna zamrzlá. A jak to dopadlo, to jistě znáte někteří z nahrávky i s hlasem autora, Josefa Skupy. Nebo jste si scénku přečetli v knížce Pavla Gryma. Byla zařazena jak do jeho „Klaunů v dřevácích“, tak i do výboru „Spejbl a kurtizána : Malý žižolo a jiné dřevuální písničky a texty“. Obě se dají vypůjčit z fondu Šmidingerovy knihovny a podobných ukázek je v nich spousta. Kromě toho se z nich můžete dovědět podrobnosti jak o J. Skupovi, tak o jeho loutkách. Doporučit lze i nenápadnou brožurku „Josef Skupa – dnes a denně zázraky“ a dnes už pozapomenutou monografii Jana Malíka „Národní umělec Josef Skupa“.
U nás ve Strakonicích se můžeme pyšnit tím, že odtud pocházela Skupova maminka Marie, rozená Fialová (21. 1. 1868 – 29. 5. 1949). A že se Josef Skupa u nás narodil. Bylo to 16. 1. 1892 v hostinci, kde se tehdy říkalo U Varausů a později U Švehlů. Stojí na Velkém náměstí (č. 140) a je na něm pamětní deska. Dnes je v tomto domě obchod TempleStore. Malý Josífek ale v našem městě nevyrůstal, protože se rodina už po roce přestěhovala do Blovic a v roce 1897 do Plzně. To už měli Skupovi nejen syna, ale i dcerku Vilmu. Babičku měli ve Štěkni a tam také viděl Josífek poprvé představení cestující loutkové společnosti. Když mu bylo jedenáct let a pobýval u strýčka v Mladějovicích, vyrobil si s kamarádem ze staré bedničky jeviště, z papíru loutky a sehráli spolu příběh ze školní čítanky. Byl o tom, jak dva kluci lezli na hrušku a jeden z nich z ní spadl dolů. Babička navíc koupila Josífkovi dvě opravdové loutky, rytíře a Kašpárka, k nim přibyla doma udělaná papírová čarodějnice a malí kamarádi jako diváci se tedy měli na co těšit i dál.
Obec Mladějovice se k těmto Skupovým divadelním začátkům hlásí mimo jiné tím, že zde působí ochotnický spolek a také pořádá pro veřejnost různá představení. Ve škole, kam Josífek v roce 1903 chodil, je zařízena pamětní síň. Šmidingerova knihovna si tyto Skupovy zážitky, spojené se Strakonickem, připomněla 4. 1. 2022 při Úterním zastavení pořádaném pobočkou ŠK Za Parkem. Mluvilo se samozřejmě i dalších loutkářových osudech i o jeho divadle.
Paradoxní je, že za Skupovy divadelní úspěchy můžeme tak trochu poděkovat mimo jiné i autorovu špatnému prospěchu na národní škole. I když byl Josífek na první pohled bystrým a šikovným dítětem, jako žák nebyl zpočátku chválený dokonce ani za kreslení, i když to mu šlo později čím dál tím lépe a stalo se mu i povoláním. Právě proto se rodiče rozhodli přestěhovat synka na čas k mladějovickému strýci, který byl ředitelem tehdy úplně nové místní dvojtřídky. Josífek tu chodil do školy se svými venkovskými vrstevníky. Ti také byli jeho prvním publikem. Už nebylo proč závidět sestřenici její krásnou hračku - jeviště a loutky. První krůčky k budoucí herecké slávě byly učiněny.
V době studií pražské Uměleckoprůmyslové školy byl jedním z přátel mladého J. Skupy jeho vrstevník František Fiala, známý jako vynikající komik Ferenc Futurista. Dodnes je populární například film „Cesta do hlubin študákovy duše“ a Fialova role školníka. Oba kamarádi připravovali veselé scénky pro spolužáky. Jako absolvent byl Josef Skupa středoškolským učitelem, ale protože to bylo v době I. světové války, musel narukovat na vojnu. Bavil tam ostatní vojáky i místní děti hraním s maňásky a vysloužil si tím po úrazu (kdy mu kuchař opařil nohu horkou kávou) převelení do Plzně, kde nejdříve prováděl vojenskou cenzuru a brzy nato začala jeho výtvarná spolupráce s Městským divadlem a zaměstnání v kreslírně Škodových závodů.
V Plzni se v té době pořádaly ozdravné prázdninové tábory (Feriální osady) pro tělesně postižené děti a hrálo tam Loutkové divadlo Feriálních osad. K němu se Josef Skupa připojil a díky svojí všestrannosti si tam velmi dobře vedl. Uměl navrhovat nové kulisy i loutky, obleky pro herce, plakáty, hrát a zpívat pro děti i pro dospělé, vymýšlet různé technické triky, psát texty her, režírovat – zkrátka se uplatnil všude, kde to bylo zrovna potřeba. Bylo mu v té době teprve pětadvacet let a zažil ještě staré hry s Kašpárkem, Škrholou, s královskou rodinou a čerty. Moderní doba ho vedla k myšlence přivést na jeviště někoho nového, kdo nosí na nohou dřeváky jako venkovan, ale strojí se do fraku a zakládá si na svojí městské „učenosti“. Nakreslil v roce 1919 takovou legrační postavičku na kus balicího papíru a nechal si ji od loutkáře Karla Noska vyřezat.
Tak se v roce 1920 „narodil“ Josef Spejbl a vystupoval nejčastěji spolu s Kašpárkem, protože synka Hurvínka tenkrát ještě neměl. Toho vytvořil v roce 1926 Gustav Nosek - synovec Karla Noska. Chtěl jím Josefa Skupu překvapit a potěšit. A zároveň se radovalo i publikum, protože „Hurvajs“ vedl s „taťuldou“ vtipné rozhovory, známé ze zvukových záznamů dodnes. Josef Skupa uměl loutky výborně vodit, a když pak v roce 1930 přibyl (opět zásluhou G. Noska) ještě pejsek Žeryk a kamarádka Mánička, bylo se skupinkou spolupracovníků (hl. se spisovatelem Frankem Wenigem) pořád o čem hrát a co nového vymýšlet. Josef Skupa byl mistr i v pohotových reakcích na náladu v hledišti, a tak každé představení bylo trochu jiné a diváci na ně rádi přicházeli i opakovaně.
Jiřina Skupová, která po mnoho let vodila loutku Hurvínka, se při hraní řídila postranním pohledem do tváře manžela. Uměla odhadnout, co ho asi v příštím okamžiku napadne a na co bude ona o to rychleji reagovat. Skupovi neměli vlastní děti, ale přinášeli radost svým malým divákům a také hodně přispívali na různé dobročinné aktivity. Jejich vlastní divadlo se přitom muselo obejít bez jakýchkoliv podpor, a navíc bojovalo s nepřízní úřadů, které řadilo loutková představení mezi pouťové atrakce.
Kvůli nesmyslným úředním předpisům nedošlo mimo jiné k užší spolupráci s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, která se slibně rýsovala na podzim 1929. Tehdy Skupův soubor v Osvobozeném divadle hostoval. Stejně jako ve vlastním divadle hrál J. Skupa i zde jak pro děti, tak pro dospělé. O rok později vznikla například slavná „Spejblova politická přednáška“, která se dostala i na gramodesky s výběrem toho nejlepšího z dějin českého divadelního umění. Po nic neříkajícím úvodu („… Bylo mi uloženo promluviti k vám z toho místa o ožehavé situaci, která – abych tak řekl – příliš makavě doléhá na člověka lidského…“) následovala podobně nesmyslná řeč i závěr („… Nedáme si líbiti za žádnou cenu, aby někteří činitelé jednoduše a prostě přehlíželi naše stanovisko, které již dávno se dovolávalo řešení otázek, které jsem již na počátku svých vývodů nadhodil…“).
Ve stejné době (také v roce 1930) vzniklo Plzeňské loutkové divadlo prof. Josefa Skupy. Jeho zakladatel ukončil pedagogickou činnost a změnil svého koníčka v profesi. Divadelním ředitelem byl už dříve, v LDFO, a sice od roku 1927. Tehdy odtud odešel Karel Novák a jeho rodina. Když pak opustil LDFO i Josef Skupa, nadále svou původní domovskou scénu podporoval – a tím i děti ve Feriálkách léčené. Divadlo totiž ze svých finančních přebytků na ozdravné pobyty přispívalo.
J. Skupa jako první proslavil české loutkářství také ve světě. Nejdříve byly jeho loutky obdivovány na výstavě v Baden-Badenu (1928) a už v roce 1929 následovaly první zájezdy do ciziny. J. Skupa byl v letech 1933-1957 i prezidentem mezinárodní loutkářské federace UNIMA.
Ve slavné scénce o tom, jedl-li Hurvínek užovky, nebo u Žofky, zmiňuje táta Spejbl mezi řečí i šlichtu, kterou dostávali v koncentráku. Obecenstvo to tehdy možná přijímalo jen jako připomínku války. J. Skupa ale v nacistickém vězení skutečně pobýval, a to v době od 17. 1. 1944 do 24. 2. 1945. Osvobodil se tak, že uprchl z hořící pevnosti po spojeneckém náletu. Zavřeni byli v té době dokonce i S+H, a to v trezoru na gestapu. A co vlastně J. Skupa proti nacistům podnikal? 10. 2. 1939 měla premiéru hra „Kolotoč o třech poschodích“, napsaná jím a Frankem Wenigem, a protože byla plná velmi odvážných narážek na tehdejší situaci, byla 21. 5. okupačními úřady zakázána. J. Skupa byl také členem odbojové skupiny v Chrástu u Plzně, jejíž činnost byla prozrazena. Naštěstí se nevědělo o tom, že se v divadelním autobusu převážela vysílačka. Pro nedostatek důkazů byl J. Skupa odsouzen za poslech zahraničního rozhlasu. Divadlo hrálo za války naposled v prosinci 1943 a krátce na to bylo J. Skupovi odňato oprávnění k jeho provozu.
První poválečné představení Divadla S+H se konalo 12. 10. 1945 a brzy se začalo znovu i cestovat. Přelomem byl festival v Bukurešti v roce 1953. J. Skupa byl tehdy v nemocnici (po infarktu), byl zastupován Milošem Kirschnerem a dal mu svobodu v tom, jak bude v cizině hrát. Protože byly do Rumunska pozvány i další naše významné osobnosti, jeli tím samým vlakem například i cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund nebo houslový virtuoz Josef Suk. Znali cizí jazyky, přeložili průpovídky S+H do několika řečí a byl tím zaručen mnohem větší úspěch, než kdyby se vystupovalo jen v češtině. Od té doby se už s překlady počítalo.
Možná se dnes už neví mnoho o tom, že J. Skupa byl velkým příkladem a inspirací pro své žáky, ať už je učil jako profesor kreslení (působil v letech 1919-1930 postupně na několika plzeňských školách), nebo přímo v divadle. Jedním z jeho obzvlášť nadaných a pracovitých následovníků byl i světově proslulý Jiří Trnka. Podrobnosti najdete například v knížce Růženy Trnkové „Můj syn“.
V době začátků nikoho ani nenapadlo, že loutky S+H budou časem známé po celém světě. Ještě dnes mají v Praze v Dejvické ulici svoje vlastní divadlo a jezdí s ním i po zájezdech. K Máničce přibyla ještě bábinka Kateřina, byly natočeny pohádky pro televizi, vyšly další knížky a připojily se k těm, které s postavičkami S+H vznikly ještě za první republiky.
Josef Skupa se bohužel nedožil vysokého věku – zemřel 8. 1. 1957, tedy těsně před svými 65. narozeninami. To už měl za sebe zapracovaného náhradníka – Miloše Kirschnera (1927-1996). A jen několik dní po smrti Josefa Skupy, 25. 2. 1957, se narodil další následovník – Martin Klásek. Divadlo S+H navštívilo doposavad už 34 zemí a loutky hrály ve 22 různých jazycích! Současnou ředitelkou je Denisa Kirschnerová, dcera Miloše Kirschnera a Heleny Štáchové. Spejbl a Hurvínek díky nadšení všech spřízněných duší přežili své tvůrce a těší děti i dospělé dodnes.
Původně bylo napsáno v lednu 2022.
Alena Hrdličková