Máte-li rádi akce strakonické Šmidingerovy knihovny, možná jste 18. 6. 2018 viděli i Vícehlasy č. 13, jejichž hosty byli Miloň Čepelka (nar. v roce 1935) a Petr Brukner (1943). Nebo jste si mohli pustit jejich záznam na internetu (viz zde). Sál byl tehdy zaplněný do posledního místa a i závěrečný bouřlivý potlesk doložil oblíbenost obou pánů a vůbec celého souboru Divadla Járy Cimrmana. Aby toho nebylo málo, obsahuje fond ŠK od obou umělců i knížky. Z nich mohu jmenovat například "3 kamarádi z města P" (tím městem je Písek a jedním z kamarádů Petr Brukner) nebo rozhovory publicisty Aleše Palána s Miloněm Čepelkou "Nedělňátko, aneb, s Cimrmanem v zádech".

Škoda, že nemáme v knihovně od pana Čepelky i "Mandel sonetů". Koupila jsem si tuhle drobnou sbírku na jednom divadelním představení a mám ji moc ráda. Mou nejmilejší básní z ní je "Sonet o pokorném štěstí a s ozvěnou", hlavně její první dvě sloky:

Chvíle, kdy píšu, kdy mi jazyk podá

ta správná slova a ty pravé rýmy,

nemůže zničit žádná nepohoda.

Cítím se v říši hlásek mezi svými.

Na staré hrušce tiše šustí listí,

kosice míří k hnízdu krmit mladé,

a můj kout světa stranou nenávisti

trápí jen lítost, že tak není všade.

...

Také vám ta slova mluví z duše? Jak hezky by mohlo na světě být, kdyby každému stačily ke štěstí jen obyčejné, skromné radosti - příroda, hezké vztahy, fantazie, tvořivost, přejícnost vůči ostatním... A vůbec, nemáte náhodou na zahradě starou hrušeň?

Alena Hrdličková, napsáno v květnu 2020