Před necelými dvěma roky, 28. 9. 2023, jsme se s naší spřízněnou skupinou vraceli z jednoho z šumavských přírodovědných výletů pro veřejnost, v Lenoře jsme nasedli do vlaku a ještě jsme v tu chvíli netušili, jaké nás po cestě čeká překvapení. Bylo jím setkání s Františkem Klišíkem (3. 5. 1963 – 12. 7. 2025) - jedním z hrdinů knížky Aleše Palána „Raději zešílet v divočině“ (2018, více o knize viz Kompost č. 7/2018), kterou většina z nás četla a má třeba i doma ve své vlastní knihovně. Poznali jsme jej mezi ostatními cestujícími snadno, když si přisedl a dal se do řeči. Nanejvýš bychom si jej mohli splést s jeho bratrem Ondřejem, dvojčetem, s nímž František sdílel osud svobodného a na naší moderní civilizaci takřka nezávislého obyvatele horské přírody.

Jak vyplynulo z knih A. Palána i z besed s ním (více viz např. v článku v Kompostu č. 3/2021), rozhodnutí pro poustevnický způsob života nemusí být spojené s naprostým samotářstvím a s nedůvěrou vůči ostatním lidem. Právě František Klišík byl jedním z těch, kdo byli příležitostně družní a sdílní, i když jako dítě rumunských Slováků to měl těžké ve škole a uzavřenost překonal až později (více viz texty a videa na webu „Paměť národa“ zde nebo některý z aktuálních internetových článků, např. zde).

Milého a veselého jsme ho zažili toho dne i my. Dokonce jsme měli příležitost vyslechnout si i několik jeho veršů. Že je mimo jiné i svérázným básníkem, o tom jsme věděli. I jsme měli příležitost se s jeho poezií seznámit v čajovně Pod Stolem, kde byla v říjnu 2021 na to téma výstava (a 1. 10. i beseda s autorem). O pozoruhodné grafické zpracování textů se postaral Tomáš Hauer (více viz článek s mnoha fotografiemi z „Deníku Strakonicka“ zde). Co jsme se o F. Klišíkovi tehdy dověděli? Například: „… Jsem tulák, podezřelý katecheta, jež hledí do kraje. A vidí, že je středem světa. U jeho okraje.“

Ve vlaku nám náš nečekaný svérázný společník mezi řečí zarecitoval moc hezké verše o bublajícím potůčku – a pak jsme se rozloučili…

Co ještě dodat?

„Jsem svobodný jako pták, ale nelétám.

Spíš jen tak nohami zaplétám.

Češu jemně trávu – vlasy Země,

dny a hodinami kráčím mezi květinami.

Tady na tom místě, kde se lámou věky,

kde Boží mlýny melou pomalu, ale jistě,

já unášen jsem do neznáma existencí celou.“

Alena Hrdličková, napsáno v červenci 2025