Pokud jste někdy četli nebo poslouchali román „Mlhy na Blatech“ (1909) od Karla Klostermanna (1848-1923), pak dobře víte, že děj se odehrává především v okolí Plástovic, Pašic a Zbudova. Není tedy ze Šumavy, jak jsme u K. Klostermanna zvyklí. V době, kdy se spisovatel na toto dílo připravoval, dokonce se na Blata na čas odstěhoval, aby se toho dověděl co nejvíce.

V letošním roce, na který připadá dvojí Klostermannovo výročí, se odehrálo a ještě i odehraje řada vzpomínkových akcí, mezi něž patří i výlet pro veřejnost pořádaný Šmidingerovou knihovnou – a to právě do krajiny Zbudovských blat (5. 11. 2023 – více viz plakát zde).

Co se můžeme o Blatech v proslulém románu dočíst? Například toto:

„Pověstná, zajímavá jsou to místa; kus dějin naší jihočeské vlasti se k nim pojí. Pokud se ví, Blata bývala za Vladislava krále majetkem komorním, královským; blatští sedláci, nejsouce poddáni žádné vrchnosti, svobodně na nich pásli a trávu žali…“

Vystřídali se majitelé, a když bylo panství hlubocké r. 1562 císařem prodáno a přešlo v majetek pánů z Hradce, započaly spory: „… Pan Adam z Hradce, jak se podobá, štván svými úředníky a zřízenci, popíral sedlákům práva na svobodné užívání pastvy na Blatech a zaručených dřívějšími pány na Hluboké jim svobod; sedláci pak, v jichž čele stál statečný a neoblomný rychtář Jakub Kubata na Zbudově, ani o píď od svých práv a svobod neupustili, přestože týráni bývali od čeledi panské a i vězněni a všelikým způsobem pronásledováni a pokutováni. Když posléze vzpoura a nepořádky povstaly, Kubata byl sťat r. 1581 na břehu Soudného potoka, dav hlavu svou za volnost Blat, a uhájil smrtí svou práva svého lidu, dovolávaje se Boha samého, že za právo stojí, a nepřistoupiv na žádnou podmínku, která by právu byla zadala, ale jejímž přijetím by byl život svůj vykoupil. Císař Rudolf, u něhož sedláci žalobu vedli, dal těmto za pravdu, a Blata zůstala svobodná…“

Za třicetileté války a po ní nastala bída a útlak, ale obyvatelé Blat na svá práva a na statečného rychtáře Kubatu nezapomněli: „… A dobře jest, že lidová paměť věrnou zůstala a že za nejnovějších časů mnohé podrobnosti o statečném rychtáři zbudovském pracně jsou shledány, o jeho životě, o bývalých selských právech a o různých fázích bojů za tato práva. Lid zajisté, maje na očích bohatýra ze svého středu, jenž právo kladl nad svůj život, mravně se povznáší a útěchy nachází v tuhé své lopotě. Kdo poskytne lidu ideál, více mu dá toho, jenž soli mu opatří na vezdejší chléb. Nic nevadí, že mnohý článek chybí v řetězu toho, co se ví o Kubatovi; že mnohá legenda, mnohá báj se připojila k ději bojů, jež on a jeho vrstevníci sedláci vedli v zájmu budoucích, aby svaté právo uchránili přes klíčné roky temnoty a zvůle tak, že v jasných časech z mrtvých vstáti mohlo…“

Babička ze Zbudova vyprávěla svým vnoučatům a jejich příteli o dávných událostech i o právech sedláků a její slova se jim navždycky vryla do paměti:

„… Sahá-li ti kdo na právo tvoje nebo vidíš-li, že kdo šlape právo jiného, potom třeba práva hájit. Ale předem třeba vědět, co je právo, a ne všecko je právo, co se za právo vydává. Kdo si takových práv sám dělá, kdo svůj prospěch právem být pokládá, neuhájí jich, krásně velká byla jeho moc, jakože hlubocký pán taky myslil, že má právo na Blata, a moc v rukou držel, a jakože vrchnosti taky za to měly, že je jejich právem, aby sedlák jim byl poddán a robotu jim konal…“

Krajina Blat je rovná, plná rybníků a mokřin. Po deštích bývala i úplně zaplavena:

„… Blata byla pod vodou, kam jen oči sahaly. Rmutná, rozčeřená rozlitina, obrovské, nepřehledné jezero, jehož protější kraj zapadal zastřen v neprůhledné šero. Žádná výšina, ani nejmenší kopeček nedával zvěst, že tyto spousty vod, pokryté vyrvanými rostlinami a špinavými chuchvalci pěn, mají vůbec mezí, mají druhý břeh. Jen tu a tam vyčnívaly z nich skupiny stromů a křovin, jejichž neurčité, černající se obrysy, jedva poněkud vystoupivše z šerého závoje mlh, hned zase v nich se ztrácely.

Apolena, když překročila most, vydala se po hrázi kousek cesty proti vodě. Tam stanula, protože dále nemohla; tam ji také našel její strýc, ana se opírala zády o velký topol, bloudíc ustrašenýma zrakoma po nesmírné hladině vod.

Nu, díváš se, viď? oslovil ji; hledáš očima Plástovice, bývá je vidět odtud. Máš to marné, neuvidíš je dnes. Pojď domů, bába se o tebe strachuje...“

Jindy, za jasného večera, byla tatáž cesta ze Zbudova do Plástovic úplně jiná:

„… Rozloučili se a šli. Prošli vsí, přes můstek se dali, ze stínů vysokých topolů se vybrali. Blata se rozkládala před nimi široká, nad hlavami blankyt nebeský, lehounkými parami zastřený, měsíc po něm tiše plul, stříbrné světlo své sesílal, dva bělavé kruhy okolo něho, na nichž jeho zář se lámala, jemný nádech všech barev duhy vyvolávajíc. Na Blatech stály mlhy, nablízku průsvitné jako vzdušný závoj z vystupujících par utkaný, u větší vzdálenosti v bílou, stříbrolesklou hmotu zhoustlé, napohled podobající se mléku rozlitému po ohromné mělké pánvi; sněhu se nepodobaly, sníh leží strnule, ale v těchto mlhách byl pohyb, lehký vpravdě, ale přece znatelný; jen málo nad povrch země vystupovaly a srážejíce se zase nazpět klesaly, jako by mléko v slabém varu se vlnilo. A ticho vůkol, ticho nesmírné. Ni nejmenší větřík nevál, žádný šelest, žádný ptačí hlas se neozýval, jen občas zaštěkal pes, tu zblízka, ve Zbudově, onde v dálné dáli, tlumeně, jedva slyšně zvuk doléhal, v hluchém tichu skomíral…“

Taková byla Blata v sedmdesátých letech 19. století, kdy se příběh z románu „Mlhy na Blatech“ odehrává. A svou osobitost si podržela dodnes. Více se o nich můžete dočíst například ve spisku PhDr. Františka Krejči „Tradiční Zbudovská blata“, jehož plný text je přístupný na internetu (viz zde).

Co ještě dodat? Nebyla to náhoda, že ve stejné době jako „Mlhy na Blatech“ byl napsán román z prostředí Písecka „Jan Cimbura“ (1908), jehož autorem byl Jindřich Šimon Baar (1869-1925). Oběma autorům záleželo na tom, aby se zachoval obraz vzorného sedláka – a to v době, kdy mladí čím dál tím více odcházeli z venkova do měst.

Některé postavy z obou knih se nám dnes mohou zdát jako přikrášlené nebo naopak vylíčené v přehnaně temných barvách, ale to je tím, že na ně hledíme našima dnešníma očima. V 19. století, kdy se většina našeho obyvatelstva živila zemědělstvím, velmi silně záleželo na tom, jak byl kdo pracovitý, obětavý, vytrvalý, statečný a zodpovědný, jak opravdová byla jeho víra v Boha a láska k rodině a přátelům, jak přívětivou a veselou měl kdo povahu. Na dobrou úrodu měl větší naději ten, kdo si ji tvrdou námahou zasloužil. A i ten se s ní mohl ze dne na den rozloučit, pokud přišla prudká bouře nebo jiná katastrofa. Kdo pošilhával po pánech, chtěl se mít bez velké práce dobře, všelijak chytračil, ten si zákonitě zkomplikoval život a doplatilo na to i jeho okolí. Není divu, že příběhy z knih tomu odpovídají a že se vypravěči vykreslit své hrdiny tak, aby to byly postavy pro svou dobu pokud možno typické. Některá slova o nich vyznívají až mravokárně, jiná jsou podána s humorem a porozuměním pro všechny zúčastněné. Tak se tehdy psalo, a kdo se na takový styl dokáže naladit, umí jej ocenit i dnes, po tolika dlouhých letech.

Podle knihy „Mlhy na Blatech“ vznikl stejnojmenný film režiséra Františka Čápa z roku 1943. V hlavní roli pastevce Vojty se proslavil tehdy ještě mladičký Rudolf Hrušínský. A i tady vidíme podobnost s „Janem Cimburou“, natočeném tímtéž režisérem o dva roky dříve. Jihočeského sedláka zde ztvárnil  Gustav Nezval.  Oba romány i filmy byly v době svého vzniku a ještě i po mnoho dalších let velmi oblíbené. Jak dokládá internetová Databáze knih a Česko-Slovenská filmová databáze, o příznivce není nouze ani v dnešní době. Autoři by z toho jistě měli radost – vždyť o budoucí generaci jim šlo především. O zachování úcty k předkům a k událostem, jež se skutečně staly. Což Karel Klostermann doložil těmito slovy, ocitovanými na webu Wikipedie:

„… Neumím naprosto vynalézati ani typů, ani povah, ani událostí, toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly, a co vypravuji ve svých románech a povídkách, se stalo, já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil…“

Poznámka: Další dva články napsané k výročí narození a smrti Karla Klostermanna najdete zde a zde.

Alena Hrdličková, napsáno v říjnu 2023