„ … A Jiří, sotva se s námi pozdravil, sotva odložil své cestovní kufry a brašny, ve svém máchovském širáku a v dlouhém svrchním kabátě tak, jak přijel, zasedl k pianu a hrál a hrál… Prsty přebíhaly hbitě po klávesách a vyluzovaly radostné, jásavé melodie…“ Takhle idylicky, hudební improvizací, míval ve zvyku se vítat s rodinou při návratech z pražských studií devatenáctiletý Jiří Wolker. Rodiče z něj měli radost – učil se dobře, žil skromně a snažil se o přivýdělek, aby drahota velkoměsta rodinu příliš nezatěžovala, navíc byl v tomto svém mladém věku už i uznávaným umělcem. Zlá válka už skončila, a i když se pořád ještě žilo velmi těžce, národ se radoval z naděje na lepší časy. Při žákovské akademii to sám mladý Jiří při svém proslovu vyjádřil velmi vzletně, a přitom s nehraným odhodláním: „… Čeká nás práce těžká a odpovědná. Musíme napínat síly až k prasknutí…“
Pracovitost byla v rodině Wolkerových samozřejmostí. Všichni předkové šli svým potomkům příkladem a hodně od nich očekávali. Otec Jiřího si dělal starosti, jestli se syn nenechal v Praze od spolužáků strhnout k hýření, ale maminka věřila, že to jsou jen pomluvy. Plynuly z toho, že Jiří býval po návštěvách koncertů, divadel, posezení ve společnosti i po jiných zdánlivě běžných zážitcích plný dojmů a stejně by neusnul, a tak míval ve zvyku se ještě dlouho potulovat ulicemi, dívat se na měsíc a hvězdy, přemýšlet a po návratu pak ještě chvíli psát a po krátkém spánku vstávat kolem deváté. Tvrdil, že za noci venku v sobě prožije víc než druzí za kolik dnů. Kdo ho viděl pozdě v noci venku, představoval si to ovšem jedině jako cestu z hospody. Tam sice Jiří také rád poseděl, popil limonádu, víno nebo třeba i absint, ale podle slov Zdeny Wolkerové v její knize „Jiří Wolker ve vzpomínkách své matky“ (1937) nepřekračoval meze slušného chování: „… nikdy se neopíjel, nikdy neprováděl prostopášnosti!“ Byla tato mateřská důvěra oprávněná? Zřejmě byla, podle toho, jak si syn počínal doma v Prostějově. Při návštěvách rodného města se také rád scházel s přáteli a také se pak vracel pozdě, aniž by docházelo k nějakým incidentům.
Zdeněk Kalista líčí v knize „Kamarád Wolker“ (1933) společné studentské radosti takto: „… Pravá doba našeho veselého života nastala však teprve po státnici Wolkera, která padla na konec února či března. Jaro probouzelo se tehdy v dlouhých průvodech tuláků, kteří vraceli se pozdě k ránu. Kdekterou kavárnu jsme prošli. Už nestačila nám Slávie a Daliborka, kam jsme dříve zapadli a odkud jsme odcházeli, když začínali ráno sklízeti ze stolů a místnosti svou nahotou prozrazovaly svoji ospalost. Ponořili jsme se hlouběji do krásných únorových a březnových nocí, v nichž přicházelo tušivě jaro. Bylo to u Jiřího cosi jako vysvobození z dlouhého vězení…“
Studijní látku měl Jiří pro každý den přesně rozvrženou a plán dodržoval, i když jej většina látky vůbec nebavila. Obor si vybral spíše na přání rodičů než podle svého. Po maturitě na prostějovském gymnáziu studoval v Praze práva, ale chodil zároveň i na některé přednášky literární. Chtěl mít vše splněno vždycky dobře a včas a spíše se přepínal, než aby zahálel. Ostatně, i když zrovna odpočíval, rád se zabýval sportem, kreslením, četbou, divadlem, tancem, zpěvem a podobnými chvályhodnými koníčky. Pravým mistrem byl ve hře na housle. Dostalo se mu dlouholetého odborného vedení a jeden čas uvažoval i o studiu konzervatoře. Další jeho dobrou vlastností byla ochota pomáhat slabším, ať už jen tak, nezištně, nebo ve formě doučování za peníze. Mnoho svých vrstevníků kladně ovlivnil a dokonce (jak se jeví podle jejich vzpomínek) býval ušetřen projevů řevnivosti nebo nepochopení, což je opravdu vzácné. Více je možno se dočíst například v životopisné knize Bohuslava Hlinky „Den se mi v rukou přelomil“ (1990).
Občas se sice stal terčem literární kritiky, ale to bylo bohatě vyváženo příznivými ohlasy. Kritika bývala často vysloveně malicherná – řešilo se třeba to, zda se koledy vytrubují, nebo zpívají. To přitom nemá co do kvality básně žádný význam, a navíc v Jiřího rodném Prostějově se o Vánocích doopravdy i vytrubovalo. Celkově ale chvála převažovala. Například F. X. Šalda o Jiřím Wolkerovi napsal, že „všechno pod dotykem jeho kouzelné hůlky vře, kypí a šumí, plane a tryská“.
Úspěšný mladík si byl své výjimečnosti samozřejmě vědom, a to tím víc, že mu byla někdy i na obtíž. Ne každá společnost mu byla milá a bývalo pro něj únavné dávat to najevo přijatelným způsobem. Octl-li se podle jeho měřítek někdo bez vlastní viny v nedůstojném postavení, měl u něj vyhráno. Ostatní to měli horší – a stačila k tomu často i maličkost. Příznačný byl pro Jiřího hlavně jeho nesmlouvavý postoj vůči uměleckým dílům, která pokládal za měšťácká. Příkladem je hra Karla Čapka „R. U. R.“, kterou označil za kýč, nebo hra Fráni Šrámka, o níž se vyjádřil ještě ostřeji: „Ten Měsíc nad řekou chci ve Varu zřezat. Neboť je to apoteóza měšťáctví a prasečí idyla.“
Napětí panovalo po určitou dobu i v rodině, a to ve vztahu s o tři roky mladším bratrem Karlem. Začalo to jejich rozdílností ve zdravotním stavu a ve školních výsledcích. Oba dva rostli hodně rychle do výšky, nestačili dohánět váhu a pravděpodobně z tohoto důvodu bývali často nemocní. Jiří až na zvýšenou citlivost dýchacích cest ale obvykle překonal zdravotní výkyvy hodně rychle, zatímco Karel na tom byl hůře. Starší bratr měl k němu zpočátku něžný, ochranitelský vztah, hráli si spolu a měli se rádi. Stejně se chovali i rodiče, kteří nedělali mezi syny rozdíl, i když Karel byl méně nadaný a ve škole se hůře učil. Na vině bylo i to, že pro nemoci často chyběl a musel látku dohánět. Byl zručný a zajímala ho technika, proto se nakonec rozhodl pro průmyslovku. Průpravou k tomu měla být práce v dílně, což ale Karel těžce nesl, protože žárlil na Jiřího a jeho studium. Projevoval to samotářstvím a cynismem, Jiří se pak k němu začal chovat odmítavě a chladně a rodiče se marně snažili pohnout oba dva k nápravě. Až v době Jiřího literárních úspěchů si mladší bratr našel k němu obdivný a uctivý vztah a také k rodičům se začal chovat vstřícněji. Po smrti bratra je utěšoval a ujišťoval o své lásce k nim. Bohužel po osmi letech sám také zemřel, a to na tutéž nemoc – tuberkulózu.
K Jiřího spřízněným duším patřili, z těch nám čtenářům známých, například Edvard Valenta, Zdeněk Kalista, Ivan Sekanina, Antonín Matěj Píša, Karel Toman, Stanislav Kostka Neumann, Karel Teige, Vítězslav Nezval, Karel Svolinský nebo Jaroslav Seifert. Velmi hezké vztahy měl i s některými ze svých učitelů. Oblíbený byl také mezi dívkami, které okouzloval jak příjemným vzhledem a vystupováním, tak přímou povahou, nadáním a úspěchy. Měl rád děti, věnoval se jim s elánem například při rodinných návštěvách, a nebýt nemoci, jistě by si byl nakonec založil rodinu. Jak by asi žil v pozdějších letech, to si můžeme jen představovat – a určitou nápovědou mohou být osudy jeho vrstevníků, z nichž někteří měli podobnou povahu, vzdělání a rodinné zázemí (namátkou: Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl, Nicholas Winton, František Kožík…).
Jedním z Jiřího obdivovatelů byl o dva roky starší Konstantin Biebl a toužil se s ním seznámit. Od prvního setkání v roce 2021 si porozuměli a odrazilo se to i v jejich tvorbě. K. Biebl byl stále ještě velmi otřesen válečnými událostmi a měl navíc i zdravotní problémy, měl sklony k dekadenci a Jiří na něj pohlížel jako na zkušeného druha, který už toho hodně zažil. O to více si jako začínající autor vážil jeho chvály. Oplácel mu optimismem a neokázalým povzbuzováním. On sám zažil válku jen v zázemí a na vojně nebyl, protože neprošel při odvodu. Tíhu doby prožíval silně, ale přece jenom ne tolik jako ti, jichž se bezprostředně dotýkala. A tak dovedl vnášet do společnosti pohodu a veselou náladu.
V květnu roku 1922 se Jiří vydal s Konstantinem Bieblem k moři, a to na Bašku na ostrov Krk. Často míval rýmu a čekalo se, že mu pobyt v lázních prospěje. V dětství už jednou na podobné zotavené byl a velmi se mu to líbilo, s potěšením vzpomínal i na skautské tábory strávené v letech 1916 a 1917 poblíž Lipnice na Sázavě. V dopisech z Bašky si pobyt pochvaloval, často na něj pak i vzpomínal. Je ale dost možné, že právě tam se jeho zdraví ve skutečnosti zhoršilo. Pobýval tam totiž pohromadě s vážně nemocnými spolupacienty, z nichž kromě Konstantina Biebla pak postupně všichni zemřeli.
V knize „Listy dvou básníků“ si můžeme přečíst o tom, jak se Jiří a Kosťa na společnou cestu připravovali. Například v dopisu z 6. 3. 1922: „Milý Jiří… Máti mi radí, abychom jeli od 15. srpna – 15. září, že tato předpodzimní sezóna jest ještě lepší… Že bychom tady užili hezké léto, a až naše sluníčko bude mít kalné oči, že dole bude ještě chlapík… V létě pak jest tam mnohem méně lidí. Ovšem, my lidi nepotřebujem, ale bylo by to přece kór smutné, kdyby nás nablízku žádné hezké oči nebolely. (Víš, jak říkáš, že když hezká žena přejde kolem člověka a člověk neví třeba a nemůže se přesvědčit, že je blbá – jak to bolí - )…“ V jiných listech si oba mladí literáti vyměňují své zkušenosti a jeden druhému chválí verše, které se později staly slavnými. Patří k nim i báseň Milenci od K. Biebla:
"Až umřem', staneme se květinami.
Ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budem' sami. "
To ještě netušili, že Jiří si už za několik měsíců napíše svůj vlastní epitaf. Nemoc jej zaskočila v dubnu 1923. Lékař rodině poradil vyhledat ubytování ve Vysokých Tatrách, a tak už v červnu odjela matka se synem do Hrebionku, kde byli od 15. 6. nejprve společně na letním pobytu. Jiřímu se tam bohužel přitížilo, protože tam bylo v tu dobu v noci ještě velmi chladno a ve dne naopak až příliš pálilo slunce. 26. 6. jej maminka přestěhovala do sanatoria v Tatranské Poliance a s těžkým srdcem se pak vrátila domů. Následovaly týdny léčení, které bylo časem úspěšné a jindy zase komplikované a naplněné zoufalstvím. Na podzim, kdy spolupacienti odjeli, na Jiřího těžce dolehl stesk po domově i obava z toho, že se léčení příliš prodraží. Rodina se tedy snažila vyjednávat s ošetřujícím lékařem ohledně návratu. Ten ale takovou možnost vůbec nepřipustil. Poukazoval na to, že stav plic se zlepšuje a že přesunem do Prostějova by se vše pokazilo. V prosinci pak Jiřího postihl zápal mozkových blan - a teprve tehdy směl být převezen, ve stavu, kdy už téměř nic nevnímal a nebyla už naděje na záchranu. Jeho cesta vlakem za mrazivého větru v hustém sněžení 30. 12. 2023 v doprovodu maminky a ošetřovatelky probíhala velmi obtížně. Doma potom následovalo už jen loučení s rodinou, přáteli a s šestnáctiletou dívkou Marií, Jiřího poslední láskou. Měl tu a tam ještě jasné chvilky, kdy své blízké poznával, byl šťastný, že je doma… a byl si vědom toho, že se naplňují slova z jeho básně „Na nemocniční postel padá svět“:
„… Proč musím umírat, když chtěl jsem padnouti?“
V básnických sbírkách „Host do domu“ (1921) a „Těžká hodina“ (1922) se odráží proměna básníka z mírumilovného mladíka v odhodlaného revolucionáře, jehož cílem je nejen milovat svět, ale také se bít pro jeho spravedlnost. Jiří byl ve své středostavovské rodině od útlého věku vedený k silnému sociálnímu cítění, k nehrané dobročinnosti a ke křesťanské víře. V roce 2021 sice vystoupil z církve, ale podle slov z dopisu rodičům to neučinil proto, že by víru neměl, ale naopak proto, že ji měl. Nebylo tedy divu, že z něj vyrostl „dospělý chlapec, student a socialista, věřící v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista…“
Mluví tak o sobě v básni „Svatý Kopeček“ a končí touto poslední slokou:
„… Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené, korouhvi této krajiny tiché a svěcené, spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem, ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem!“
Svatý Kopeček byl místem, kde Jiří strávil mnoho šťastných chvil u svých prarodičů. Tím intenzivněji prožil rozloučení s dědečkem, který byl jedné noci stižen mrtvicí:
„… Uprostřed noci
posetý hvězdami ran, sám v noc se měně už,
na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž,
nezavzdych, nezakřik, nezavolal,
aby se vnoučata, co vedle v jizbě spala,
neprobudila a nepolekala…
… V pokoji nad městem, v otevřené truhli
dnes leží stařeček v svátečních šatech ztuhlý,
kytkami dětí a vnuků ověnčen.
Přes mrtvolu se dívám oknem ven.
Mrtvý byl Jiří, – já jsem Jiří též,
mrtvý byl mužem, – budu mužem též?
Až věčná vichřice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, přibije mě jím k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemřel jako on, do noci nevolal,
do noci nesmírné, záhadné a prosté,
v níž stařec umírá a děcko ve snu roste?“
Jiřího předsevzetí vyvarovat se choulostivosti a bázlivosti je znát i z jiných veršů, například z tohoto úryvku z básně „Sloky“:
Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,
tím, čím chceš vítězit, sám nebuď poražen
a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji,
bys stále v boji byl a nikdy po boji.
Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé,
jen bílým obkladem ti bude na čele
a z věží hodiny se s ptáky rozletí.
Neb bolest přemoci je víc, než trpěti."
Dobrou školou byly pro Jiřího jeho dva pobyty na skautském táboře. Na tom prvním, ve věku 16 let, tu doopravdy zažil svou nezkušenost a málem i zaječí úmysly, když byl vystaven nepohodlí, chladnému počasí, musel tvrdě pracovat, chyběla mu sváteční jídla a klid domova. Cenil si ale toho, že vedoucí tábora, zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík, pracoval svorně s chlapci, aniž by si pro sebe zařizoval nějaké výhody. Do deníku si pak Jiří s patřičnou důležitostí zapsal, jak obstál: „… Co mě však drželo a hnalo kupředu, byl zájem o tuto robinsonádu a má hrdost. Nedal jsem znáti na sobě pocitů, jež mnou tehdy prochvívaly. Snesou-li to ostatní, vytrvám rovněž. Povaha má nesnese, abych stál na místě posledním. A hrdost tato pomáhala mi přemoci zženštilost… Prvotní potíže práce pomalu mizely a vše šlo mnohem lehčeji. Cítil jsem již radost a hrdost, když řemeslné výrobky mé nabývaly kýženého tvaru. Cosi nového, ze spánku sluncem probuzeno, počalo ve mně klíčit. Byla to radost z práce, láska k zdravému životu silných, otužilých. Cítil jsem v žilách novou krev – krev bujnou a zdravou…“
Jiří nechtěl žít jen pro sebe. Věříl a napsal ve své „Baladě o snu“, že „člověk na svět přišel a proto tu je,
aby se stával tím, co země potřebuje…“ Uměl se vžít do pocitů chudého mládence Jana a jeho dívky Marie z téže básně a do jejich touhy po lepším životě. Stejně jako on chtěl zabít zraňující sny tím, že je uskuteční:
… Po městě bloudil,
v ulicích chodil,
hvězdy mu nepomáhaly.
Vrátil se domů. V světnici nízké
okno a tři lidé spali.
Na houni uleh' bludný Jan
a oči zející do dvou ran
tiše se zavíraly,
tiše se zajizvovaly.
Sotva se víčka zavřela
nad dvěma modrými ranami,
srdce jak semeno zalité slzami
rozrostlo se mu po těle
v krajiny šťastné a veselé…
… „Dnes v noci, Marie, zdálo se mi,
že žíti lze lépe na naší zemi.
Však s ránem jsem poznal, že to byl sen,
a snem tím jsem k smrti nemocen,
neb přes den jak líbezné strašidlo kráčí přede mnou
železným nábřežím, ulicí kamennou
a stane-li, průsvitný, uprostřed náměstí,
skrze něj vidím tisíce neřestí,
neřestí, které tím strašněj své boláky odkryly,
že poznal jsem krajiny, ve kterých nebyly.
Ti, kterým slunce nesvítí,
sny slunečné musí zabíti —
sic zemrou na ně sami.
Pověz mi, má milá,
jak bys sen zabila?“
„Dokud jsem tě, Jene, neznala,
též hrozné sny jsem mívala.
Můj sen
však muži milenci byl podoben.
Že celý den jsem samotinká byla,
tož noc mě v jeho náruč položila,
ne za odměnu, ale z trestu spíš.
Chceš-li žít, ze snu vždy se probudíš.
A já se probouzela
do čtyř chudých, holých stěn,
abych si řekla krutě ošálená:
to nebyl muž, — to byl jen sen.
Však od těch dob, co jsme se poznali,
sny tyto se mi zdáti přestaly.
Tím, že jsi řek mi: má milá!
sny ty jsem v sobě navždy zabila.“
Poslouchal mládenec jménem Jan,
pochopil muž to jménem Jan,
obtěžkal ruce a řekl jen:
„Zabiji sen“…
Více ukázek si můžete přečíst v samostatném příspěvku zde.
Současným čtenářům se může jevit tehdejší soucit s chudými dělníky jako romantická přecitlivělost. Přece, kdo byl schopný a pracovitý, ten si vždycky nějak pomohl… Jak zlé to bylo doopravdy, o tom svědčí zkušenosti pamětníků, zaznamenané písemně nebo předávané ústně doma z generace na generaci. Nešťastný chlapec z Wolkerovy pohádky, který neměl na svém nuzném oblečení jediný knoflík (a nemohl se za něj chytit, když si chtěl něco přát od kominíka) nebyl tehdy žádnou vzácností.
Není divu, že si Jiřího Wolkera a jeho dílo později přivlastnila komunistická propaganda. On sám by byl díky své čestné povaze zřejmě brzy objevil rozpor mezi revolučními ideály a praxí a svoji politickou orientaci by přehodnotil. Dnes, s odstupem času, si čtenáři váží jeho opravdovosti a dobrých úmyslů a nechávají se unést tím, jak zralé bylo jeho dílo, započaté v tak mladém věku. Na internetové „Databázi knih“ převažují obdivné komentáře. Jeden z přispěvatelů o něm napsal mimo jiné toto: „… Kdo lidsky cítí, dobře cítí. Wolker cítil a krásně (leč bolestně) to vyjádřil…“
Při programu nazvaném „Pondělní zastavení“, které se konalo 17. 3. 2025 při příležitosti blížícího se 125. výročí básníkova narození na pobočce Šmidingerovy knihovny, se sešlo 13 účastníků, z nichž nikdo si od školních let až do dnešních dnů nedal svou úctu k Jiřímu Wolkerovi vzít. Nemělo na to vliv ani přemrštěné zdůrazňování jeho osoby za minulého režimu, ani současný pohled na něj, zatížený často povrchními soudy. A tak se naplnila slova z jeho básně „Kázání na hoře“ o tom, že „my sami budem si vráceni“…