„… Vy jste byl v Tibetu???“ „V Tibetu jsem byl pětkrát. Popáté jsme se dokonce pokusili zlézt severní stranu, kterou se ještě nikomu nepodařilo zlézt. A popravdě řečeno, nám také ne. Asi v polovici nám došel provaz…“ Od premiéry veselohry „Věra – nevěra“ uběhlo už víc než půl století, a přece si ji pamětníci dokážou vybavit. Přesvědčili jsme se o tom při nedávném zářijovém setkání spřízněných duší na pobočce Šmidingerovy knihovny Za Parkem.
Některá z těchto pravidelných literárních „Pondělních zastavení“ mívají vážnější charakter, jiná vysloveně zábavný. Aby to bylo vyvážené, snažíme se zvolená témata přiměřeně střídat. Záleží na tom, čí osudy probíráme. A samozřejmě i na tom, jak se kdo ke svým těžkým nebo naopak idylickým zážitkům stavěl. Z důvodu letošního dvojího kulatého výročí Jiřího Sováka (27. 12. 1920 – 6. 9. 2000) jsme si na 15. 9. 2025 naplánovali povídání právě o něm, o jeho vzpomínkových knihách. A jak se dalo čekat, bylo veselo.
Účast 13 čtenářek a čtenářů ve věku mezi 38 a 79 lety zaručovala, že každý si z knížek i filmů J. Sováka zapamatoval přednostně trochu jiné úryvky - zato ale když se o některém zmínil, skoro všichni ostatní jej bezpečně znali také. A i když jsme si je vyprávěli vlastními slovy, při pohledu do vystavených knížek jsme viděli, že je známe víceméně zpaměti.
K dispozici jsme měli z fondu ŠK mj. čtyři pokračování rozhovorů Jiřího Sováka se Slávkou Kopeckou, což byly knížky ve své době slavné a velmi oblíbené (viz ohlasy na internetové Databázi knih zde). Vyšly v rozmezí let 1992 a 1999. Následovaly vzpomínky Anny Schmitzerové-Sovákové (2001) a výbor „Sovák a jeho spisy“ (2010). Řadu historek ovšem známe i z gramodesek a z vysílání televize nebo rozhlasu. A další informace a obrázky se dají najít na internetu, např. rozhovor se synem Jiřím Schmitzerem (zde), vzpomínky manželky (mj. zde), fotografie vnoučat (zde) atd. atd. Když se připočítají ještě i oblíbené hlášky, které už vlastně zlidověly, bylo pořád o čem si povídat a co citovat.
Následující ukázky jsem vybrala tak, aby byly pokud možno hodně různorodé. I tak jsem se ale vyhnula těm obzvlášť smutným – například postesknutí ohledně neúcty dnešních mladých herců ke starší generaci. J. Sovák se k tomu ve svých knihách opakovaně vracel, protože v době jeho začátků to tak nebývalo. A bylo toho samozřejmě ještě mnohem víc, co se mu nelíbilo. Přesto se vždycky snažil zachovat si jasnou a svěží mysl. My jako čtenáři, diváci a posluchači jsme z toho měli užitek a shodli jsme se na tom, že jsme mu za to velmi vděční. Dá se sice předpokládat, že své by ke všem těm slavným příběhům mohli říci i další zúčastnění a z jejich pohledu mohl být hlavní hrdina historek i nepříjemný nebo obtížný, jenomže to se do knih obvykle nepíše. My, čtenáři a diváci, jsme si tím pádem vytáhli tu příznivější kartu…
Člověk má hned dobrou náladu, jen co si vzpomene na věty jako „Co závodíte?“ z filmu Oldřicha Daňka a Václava Vorlíčka „Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky“, „Já jsem tady zasejpanej, já jsem tady zřicovanej…“ z „Chalupářů“ od Václava Pavla Borovičky a Františka Vlčka nebo třeba na zlézání severní strany z malé televizní komedie „Věra – nevěra“ (tu napsal spolu s Miroslavem Horníčkem Jiří Sovák sám). Dokonce nám bylo při sledování různých pořadů vždycky jasné, že původní scénář byl Jiřím Sovákem patřičně dotvořen. Například Jaroslav Dietl s tím při psaní seriálu „Byli jednou dva písaři“ vysloveně počítal. Dá se to snadno poznat i jen prostým poslechem, protože to, co Jiří Sovák, by si někdo jiný sotva vymyslil. Tak třeba:
Rozhovor fasádníků z filmu Světáci: "… Zejtra se začne s opakováním literatury a ty koupíš knížku." "Co, co koupím? Vy jste se... To je šílenec! Zase vyhazovat peníze. Koupit knížku... na co? Tu si půjčíme od nějakýho školního dítěte." "Ne ne, musí se to koupit, protože základy budeme potřebovat furt. A potom se půjdeme podívat do univerzitní knihovny." "Ježíšmarjá, co zase do knihovny? Na co do knihovny, když budeme mít knihu? Ty jseš, prosím tě, úplně hysterickej!"
Ve vzpomínkách J. Sováka ožívají události z mládí i nejrůznější herecké historky, zkušenosti z častého cestování, mluví se v nich s láskou a často i s obdivem o lidech všech možných profesí a povah, o nebezpečných situacích, o bujarých večírcích z dob začátků, ale také o víceméně asketické životosprávě, k níž bylo rozumné se uchýlit ve starším věku. Každý čtenář si v nich může najít něco, k čemu se bude rád vracet.
Jiří Sovák o otci: … On totiž říkal: "Víš, Jirko, koukej se něco naučit, abys to uměl dobře dělat. Pak tě budou lidi vždycky potřebovat." A já mám dneska takovej pocit, že to všichni tatínkové neříkali…
O mamince: … Maminka byla filozof v sukních, ideolog, rodinný parlamentář, ochránce spravedlnosti a morálky. Uměla kdejaký malér nádherně vypiglovat. Vysvětlila nevysvětlitelné, všechny pohnutky, které ke kdečemu vedly, všechny události, které se na naši rodinu řítily. A těch bylo!...
O sestře: … Moje sestra Zdena aktivně srandu nijak neprovozovala. Ovšem doma platila za jakéhosi kronikáře, protože zaznamenávala kdejakou mou rotyku. Třeba jak jsem ráno uklízel, koštětem jsem vymetal vajgly po hostech a vletěl tam náš pes Emir a byl z toho zápas… A Zdena kouzelně líčila, jak jsem místo práce balancoval na bradě hrábě, šlo mi to bezvadně. Tatínek mi vyťal facku, ale zapomněl, že hrábě nebudou mít žádnou oporu a padnou mu tím železným na hlavu…
Škola: … Ne že bych se zhroutil z abecedy, byl jsem dostatečně bystrej, ale měl jsem vydrážděnou fantazii a moucha na stropě mě zajímala daleko víc než jakékoliv vzdělání… Byl jsem rošťák, ale ne drzej, byl jsem z domova cvičenej poslouchat, takže jsem to s učiteli docela válel. Dvojky z chování jsem ale nosil, to jo. Jednu mi přišili po návštěvě filmového představení. Jmenovalo se to Kamerou pod vodou a na suchu, bylo to všechno o zvířatech a já jsem jednotlivé druhy nahlas přirovnával k pedagogům a kamarádům, za velkého gaudia celého sálu…
V učení: … Ještě než jsem utekl k divadlu, učil jsem se v oboru číšník, vrchní, hoteliér… Musel jsem vykonávat všechny potupné práce, panička si mě pletla s fackovacím panákem, užil jsem si. Navíc jsem spal s ostatními učedníky v mrazu, na slámě, místo oken papundekl!..
Číšníkem v hotelu: … Po vyučení v oboru číšník jsem nastoupil do hotelu Vacek, do Vackova, jak jsme tenkrát říkali… Periférie jak vyšitá. Za konečnou tramvaje se táhla prostorná louka plná zabydlených jam a tajuplných jeskyněk. Tak kilometr cesty... Na držku tu dostal každej pěšák, bez toho to nešlo, to patřilo k místnímu folklóru… Hotel byl navíc i bordel… Byl jsem v té době panic, planul jsem pro krásno, pro divadlo, recitoval jsem Zeyera, psal milostné verše… A teď jsem musel vnímat a vstřebávat všechno tohle hotelové nadělení… Ale když se člověk umí dívat, když má rád lidi, tak to může být i sranda – jak mezi spodinou v hotelu Vackov, tak na prknech, která prý… něco… vážně znamenají…
Po válce: … V pětačtyřicátým roce, po bombardování Prahy, jsem se zúčastňoval záchranářských prací. Legrace to nebyla, lidi umírali v závalech, baráky se kácely… ale přesto docházelo k neuvěřitelným souvislostem… Babičku mého kamaráda, která se bála tak, že odmítla vstát ze svého fotelu, jsme spouštěli po laně z rozbombardovaného domu i s tím jejím fotelem… Když jsme tehdy tu babku odlifrovali, vyšel jsem na maličký balkón ve válkou poničeném domě a volám dolů: „Hoši, všechno je v pořádku! Můžete odjet!“ Otočím se, vykročím z balkónu – a slyším pekelnou ránu. Ten balkónek se s hromovým rachotem zřítil…
Pojišťovákem, obchodníkem – a nakonec hercem: … Jako adept hoteliérství jsem ochořel na exsudát – což je česky a populárně řečeno voda na plicích. Dostal jsem se do péče lékařů, kteří mě chytili, narazili jako sud a vyčepovali. Doporučili mi, abych si hledal zaměstnání na čerstvém vzduchu…
… Byl jsem ještě zelenáč, ostřílení cesťáci ze mě měli srandu… Ale já už se chytl drápkem, líbilo se mi to. Šel jsem po případu… Zašel jsem k vilce obhlédnout situaci. Chorobopis nelhal – v zahradě běhaly dogy. Stál jsem u plotu a snažil se je zkorumpovat. Týden jsem tam chodil v pravidelných intervalech, kapsy nacpané buřtama… Milostpaní vyšla ven. Povídá: „Vy máte rád zvířata?“… Na stole se pak záhy vršily pojistky… Při tom všem přísně asistovali oba psi. Jeden se posadil vedle mě na židli. Druhý proti mně. Oba svorně hekali těsně u mé tváře, strašlivě jim zapáchalo z tlam, slintali… Hravě jsem listoval ve stohu pojistek v naději, že objevím tu pravou. Sem tam jsem některou z těch psích bestií lehce stranou upusinknul…
… Jako cesťák jsem pro firmu Meda nabízel obchodníkům polévkové koření. Dost obtížný artikl, na dračku právě nešel, ale já objevil fígl, abych uspěl. Nenabízel jsem, naopak jsem zboží spíš haněl… „Milostpaní, jsem tady s těma srágorama. Jestli byste měla zájem!“… „Ale co, dejte mi toho patnáct litrů, maj chlastat Maggi, budou chlastat Medu!“…
… Náramné časy divadla v Třebíči a posléze v Horáckém divadle v Jihlavě mi skončily a já se ocitl v Praze. V Divadle D 34 u Emila Františka Buriana. Zažil jsem v tomto divadle za sedm hrdinských let mnohé kratochvíle. Tou dobou jsem ovšem byl kluk k neutahání… Burian měl navíc vytříbený smysl pro legraci…
… Jedním ze zdrojů mého mimořádného vztahu k Burianovi bylo jeho trvalé, věčné nadšení. V tom jsem s ním souzníval. Nebyla chvíle, aby pro něco nehořel – v tom byl dětský a opravdový. K zulíbání… A podvědomě určitě věděl, že si ho vážím, že ho mám v úctě – a taky docela obyčejně lidsky rád. Procházely mi neuvěřitelné prostořekosti… Ke skutečnému rozporu s E. F. Burianem došlo v mém případě jen jednou: když jsem od něho odcházel do Divadla na Vinohradech… Zuřil…
Vojna: … Na vojnu jsem nastoupil jako člen jihlavského divadla… Ačkoliv jsem kanón v životě neviděl, byl jsem přidělen k dělostřelectvu… Pro mě byly tehdy pojmy jako vlast, domov, ochrana žen, matek a milenek pojmy platné – byl jsem plný vlastenecké křeče. Bral jsem řadu akcí vážně, byl jsem dobrej voják, ovšem legraci a lumpárnu jsem dělal taky…
… Jezdil jsem dokonce s jednou kobylkou, Trnka se jmenovala… Že mě měla opravdu ráda, jsem poznal podle jejích reakcí. Stála u plotu, a když vycházeli ostatní jezdci, ani se nehnula. Jak jsem vyšel já, už caplovala, poskakovala, kroutila se, už se na mě těšila… Vojáci drezírovali koně hned, jak s nimi vylezli ze stáje. Krok, cval, klus, krok, cval, klus a podobné buzerace do zblbnutí. Ale já s Trnkou vyrazil a nechal jsem ji volně lítat aspoň dva tři kilometry po louce a v polích. Pustil jsem ji i do jetele. Dělala, co chtěla. Pak stačilo, abych přitáhl uzdu – a ona poslechla…
… K partě patřil i spoluvojín, jmenoval se Jarouš… vážil sto osmdesát kilo... Stáli jsme před ubikacemi, po zuby vyzbrojeni, na zádech teleta, já držel v ruce lehkej kulomet. Vážil devět kilo… Začalo pršet, hodili jsme na sebe pláštěnky, celty. Jarda vypadal jako kráčející kaple… Pochod byl padesátikilometrový, na osmém kilometru se ale Jarda zastavil a začal plakat… Horníček tvrdil, že ho přivezli autojeřábem… Sám jsem se z pochodu vrátil mezi posledními. Takzvaný lehký kulomet jsem držel za hlaveň a táhl za sebou… Miroslav Horníček napsal o našem pochodu zprávu pro ranní desetiminutovku. Trvala hodinu… popsal vše věrně tak, že smíchy plakala i generalita…
… Naše doba měla jen dva takhle spontánní vypravěčské typy, a to typy odlišné – intelektuální: to je Horníček, a lidový: to byl Menšík. S oběma jsem prožil krásnou část svého života a vzájemně jsme se po všech stránkách obohatili…
O Miroslavu Horníčkovi: … Horníček měl na vojně béčko, ale ne pro tělesnou vadu, naopak, pro duševní vyspělost. Byl pro vojnu nepoužitelnej, byl písař… protože když se velelo „vpravo v bok“, on chtěl vědět proč… Uměl si nasadit čepici takovým způsobem, že mohl minout bez pozdravu všechny šarže a nikdo si toho nevšiml. Představoval totiž tak totálně nevojenský zjev, že příslušnost k armádě nikoho nenapadla…
O V. Menšíkovi: … Jen se řekne Menšík – lidé se smějí… Když jsem ležel po úrazu v nemocnici, přinesl mi flašku meruňkovice, senzační, vlastní rukou namaloval vinětu a napsal tam: Pro Jiříka – Lurdy!
O J. Werichovi: … Mark Twain kdysi řekl: „Bůh stvořil člověka, protože ho opice zklamaly! Pak už na jakékoli další experimenty rezignoval.“ Díky takovým lidem, jako byl Jan Werich, jsem ale hrdý na to, že k lidské čeledi patřím…
Období začátků televizního vysílání: … Příkladně si představte milostný dialog – a v pozadí, s fajfkou v ústech, prošel po čtyřech technikář! Zapomněl, nebožák, že kamera je z nadhledu a vidí daleko, i tam, kam nepředpokládal…
… Líčili nás jako na divadlo, byla to blbost, samozřejmě, taky do té haly koukali jen takovým okénečkem, poskakovali za ním dost komicky. My seděli na takových bednách – já výš, Franta Vnouček níž – já vypadal jako zelenej lučištník, Franta jako kupka sena a na těch bednách, na kterých byl ovšem nápis Made in Czechoslovakia, jsme předstírali Gorkého Na dně…
Byla to doba, kdy jsme mohli zkoušet jen do půl páté, pak nám vypnuli šťávu a večer jsme se museli přesně strefit. Doba slibů a přísah, když jsme dozkoušeli na čestné slovo a kameramanům slibovali, že večer – čestné slovo – budeme v určitém okamžiku právě tam, kde nás potřebovali. Jeden druhému jsme přísahali jak před odchodem na frontu…
O strážnících na okrsku VB: … Povzdechl si upřímně, kouká na nás – a povídá: „Tak, soudruzi, co potřebujete?“ „Copak my nepotřebujeme nic,“ povídám, „ale jak tak koukám, vy byste něco potřeboval… Vláďo, vyndej to!“ A Menšík nelenil, vyndal flašku kořalky… No, nebudu přehánět, udělali jsme dojem. Večírek to byl ohromný, dlouho jsme vzpomínali…
Filmování: … Jako musí kominík počítat se sazemi, musí herec počítat s popularitou… Ostatně sláva je věc velice proměnlivá a pomíjivá. A herec má šanci učit se celý život. Když je vnímavej – a nezblbne. Filmoví tvůrci se zase musí učit respektovat diváky. Dostat je do biografu, to především, tam jim něco potřebnýho sdělit, také je pobavit, rozesmát, dojmout, a když se k tomu všemu podaří je také tak trochu přivychovat, je vyhráno…
… Když jsme natáčeli film Světáci, vytvořili jsme v něm svérázné mužské pěvecké trio – Libíček, Brodský a já. A každý jednotlivě jsme museli zvládat svou vadu. Libíček měl dobré nástupy, ale neměl sluch. Já sluch mám, ale zase jsem neměl nástupy. A Brodský měl nástupy i sluch, ale smíchy nemohl zpívat, když nás dva zbylé sólisty viděl a slyšel…
Z cest: … Závory téměř pro každého šoféra představují ztrátu času. Je parné léto, před jedněmi stojím... Shodou okolností jsem přijel první. Proti mně závory, koleje a dlouhý prudký kopec. Po chvíli čekání se za mě zařadila supějící Tatra 111 a postupně pak ještě několik osobních vozů. Otevřel jsem okno a z dlouhé chvíle jsem začal studovat strážného... Několikrát mohutně zabafal, pak vstal, sebral opodál stojící konvičku a začal zalévat záplavu květin kolem domku. Vypadalo to jako provokace... Zasáhl osud, který nás rychle sjednotil. Blížil se v podobě autobusu, který se objevil na protějším kopci. Přehnaně rychle sjížděl dolů... Bylo vidět, jak řidič zoufale zápolí s rychlostní pákou... Nastal okamžik, kdy člověk vzpomíná na dětství... Všechno se ale odehrávalo tak rychle, že utéci z vozu nikoho nenapadlo. Autobus přerazil závory jako párátka, vletěl na koleje a tam se prudce zastavil. Vtom se ozvalo ohlušující skřípání brzd. Vzpomněl jsem si na strážného. A byl to on, kdo hned na počátku správně odhadl situaci, rozběhl se proti přijíždějícímu nákladnímu vlaku a máváním čepice ho zastavil sotva pár metrů před autobusem. Když se vše trochu uklidnilo, vechtr zhluboka zívl a něco žertovně vysvětloval v mdlobách z okénka visícímu strojvedoucímu. Díval jsem se na vechtra fascinovaně. Šel stejně klidně k řidiči autobusu, který v šoku vylezl z kabiny, usedl na zem a tupě zíral před sebe. Přívětivě ho pozdravil, a když řidič nijak nereagoval, trochu ho zkropil vodou z konve na kytičky, kterou stále držel v ruce...
V Národním divadle: … Musím přiznat, že jsem Národním divadlem nijak nadšený nebyl, moc se mi do Zlaté kapličky nechtělo, ale obě moje Andulky – maminka i žena – mě přesvědčily. V Národním jsem si zahrál, ale než jsem se prosadil, chvíli to trvalo. Opět jsem narazil na atmosféru, kterou bych charakterizoval citátem: „Gladiátore, neměj přátele mezi gladiátory!“…
… Zajímavé je, že mě všichni ti velcí herci, ostřílení bardové, měli rádi. Ať to byl Štěpánek, Záhorský, Pivec nebo Smolík. Těšil jsem se jejich důvěře, rádi se mnou flámovali… Zjistil jsem, že ty největší hvězdy byly zároveň i prostí lidé. A s nejmenšími nároky…
Alena Hrdličková, napsáno v prosinci 2025