... A byli jsme tři. A když jsme šli, tak jsme potkali Zilvara z chudobince a ptal se nás, kam jdeme...

Nakonec, jak známo, jich bylo pět. Jejich jednoduchá rozhodnutí typu „tak jo“ nebo „to je to nejmenší“ jim přinášela neméně jednoduché a jasné životní zkušenosti: že vosy nejsou tak hloupé, že Bejval Antonín je trouba a Čeněk Jirsák že jest Krakonoš. Otakárek ať jde do háje, když bohatí lidi nesmějí jít žebrat, a tak by to ještě mohl ostatním zkazit („Tak co má z toho bohatství?“). Za přivřenými víčky se dělají duhové balonky a vymyslet pomstu na Rampepurdu vyžaduje silné přemýšlení - „jelikož jsem jí už všechny pomsty udělal a ona je znala“...

Když jsem četla příběh z knížky Karla Poláčka (22. 3. 1892 – 21. 1. 1945) „Bylo nás pět“ jako školačka poprvé, byla jsem rozhodně na straně utiskovaných vos (a tím pádem i rozzlobených rodičů), ale na Péťu a jeho kamarády jsem se přes to všechno nezlobila. Moc se mi líbilo, jak je vyprávění vtipně podané a jak se rozhádaní kluci vždycky uměli zase rychle usmířit. Dívčí romány mě nelákaly, zato klukovských jsem přečetla spoustu a zrovna ten Poláčkův jsem znala skoro zpaměti. To se pak ještě umocnilo tím, že jsme úryvky z něj pak po letech často poslouchali s našimi dětmi z magnetofonu. Předčítal je František Filipovský a moc nás potěšilo, když se v novodobém televizním seriálu „Bylo nás pět“ objevil mezi jinými výbornými herci i on, ačkoliv v té době už nebyl naživu – tvůrci to vymysleli tak, že umístili na stěnu jeho portrét, jako by to byl někdo z rodinných předků. Hned se nám vybavil jeho hlas:

„Počkej, ty moulo, až nebudu po svaté zpovědi, tak ti rozbiju frňák.“ My však nedbali na tu hloupou řeč, ale seděli jsme v hospodě a mluvili řeči. „Víte co,“ pravil Éda Kemlink, „já jsem starosta.“ Bejval Antonín se usmál a odvětil: „Starosta jsem já.“

Co si má člověk pomyslet, když ví, že Karel Poláček psal svoje úsměvné vzpomínky v těžké době za války, těsně před svým odchodem do Terezína? Co asi tušil o své budoucnosti? 16. 6. 2016 hlásili v rozhlase, že pražské Židovské muzeum získalo darem od paní Zuzany Bílkové několik unikátních snímků, dopisů a jiných vzácných dokumentů připomínajících právě toto období v Poláčkově životě. Na internetu se tehdy objevily ukázky, a tak jsme mohli vidět na fotkách přátelské tváře, fenku Mydlinku (jezevčici, které mohli klidně říkat i Pajda, tak jako pejskovi Édy Kemlinka), osobní dopisy a doklady člověka, který brzy na to přišel i s dalšími svými blízkými zbytečně o život. Bylo mu 52 let.

Alena Hrdličková, napsáno v březnu 2022