Povídky Oty Pavla, to je láska na celý život. Přečtete si jich několik ve studentském věku, necháte se jimi okouzlit - a už vám to zůstane. Při Úterním zastavení, které se konalo 10. 5. 2022 na pobočce Šmidingerovy knihovny, se na tom shodli všichni účastníci. Když se k takovému čtení po dlouhém čase vrátíte, octnete se zase v těch mladých letech, tak stejně, jako když ucítíte známou vůni nebo uslyšíte oblíbenou melodii. Cokoliv, co souvisí, se vám vybaví i s podrobnostmi. V mém případě je to ještě vylepšené tím, že jsem někdy mezi svým sedmnáctým a osmnáctým rokem četla od Oty Pavla všechno, co bylo tenkrát vydané.

Bylo toho tedy hodně naráz, jedna knížka za druhou. A bylo mi to blízké. V tomhle věku není člověku zatěžko vůbec nic a snadno přijímá slova o velkých činech a výkonech, ať jde o práci, obětavost pro rodinu nebo umění. Jedině v oblasti sportu mi připadalo nesmyslné věnovat mu kvůli prchavým okamžikům triumfu tolik úsilí a snad i zdraví, ale o to bylo pro mě zajímavější rozšířit si obzory. Právě Pavlovy povídky byly pro mě v tomhle směru to pravé, protože některá je o touze vyhrávat a dát do toho všechno (třeba příběh „Jak to tenkrát běžel Zátopek“ nebo celá kniha „Dukla mezi mrakodrapy“), jiná o někom spíše nenápadném a ne tak docela úspěšném, a přece vytrvalém (např. „Baroni na kolech“).

Nebo jinde se vypráví o „prokletém“ cyklistovi Janu Kubrovi, který byl na jednu stranu zapáleným bojovníkem, na druhou právě on uměl spojit sportovní úsilí i s nadsázkou a s humorem: „… Šlapal a ujížděl pelotonu, jak chtěl, ještě se přitom smál a dělal si legrácky… Řekl bych, že neměl velký talent. Ale pracoval jako Michelangelo anebo jako Vincent van Gogh. Desetkrát tolik, co ostatní cyklisté, a padesátkrát tolik, co tehdejší fotbalisté… Pouštěl řídítka, znázorňoval, že střílí z revolverů, a byl hrdý na to, že mu říkají Clifton… Proč byl vlastně prokletý? Prokletý také proto, že ho prokleli a pronásledovali lidé, kteří chtěli, aby se tvářil vážně, když vzdává. Když vzdal Závod míru, zakázali mu dva roky jezdit…“

„Sport mám rád, proto, že nezvykle chutná a nejde ničím nahradit podobně jako pivo… Sport nahrazuje mužům, kteří se chtějí bít – války…“ Tahle slova jsou jasná. Ovšem, kdo není sportovně založený, trochu by s tou nenahraditelností polemizoval, protože nachází to samé i jinde. V nesoutěživé hravosti, ve fyzické práci, ve všem, do čeho se kdo s vervou pustí...  A že sám Ota Pavel uměl ocenit i něco jiného než viditelné úspěchy, o tom svědčí mimo jiné povídka „Jak jsme se střetli s Vlky“: „… Franta jezdil vlakem na Smíchov do účtárny, třiatřicet let chodil na vlak v létě v zimě – deset kilometrů pěšky! Bylo to něco fantastického. Často mráz, závěje, lijáky. Byl to jeden z největších sportovních výkonů, který probíhal desetiletí. Vždyť chodil krajem, kde byl les, strže, kopce, uzounké cestičky…“

Stejné je to s rybařinou. Někdo se na ryby radši jen dívá nebo si je tam někde pod hladinou představuje, než aby mu dělalo radost tahat je zaseknuté na háčku z vody ven. Ota Pavel přiměl (např. v povídce „Malý pstruh“) takové čtenáře, včetně mě, přemýšlet i o lovecké vášni. O něco lépe pochopit někoho, kdo ji zažil a teprve postupně ji překonává. Popsal svoje pocity zloděje, který ví, že bude znovu krást, protože to chutná. V závěru knížky „Jak jsem potkal ryby“ se potom přiklonil k lidem, kteří nejdou jen za rybou, ale chtějí být sami s řekou, s přírodou. Ve chvílích zoufalství v psychiatrické léčebně vzpomínal nejvíce právě na to. „… Když jsem tam tak pomalu umíral, viděl jsem především řeku, která v mém životě znamenala nejvíc a kterou jsem měl rád… To rybařina mě naučila trpělivosti a vzpomínky mi pomáhaly žít.“

Ota Pavel se vždycky před napsáním povídky snažil dovědět co nejvíce a hodně se tím úsilím vyčerpával. Se sportovci i naplno trénoval. Uměl se do nich vcítit – do radosti z vítězství i do nejrůznějších neštěstí. K těm nejsmutnějším zážitkům patřily křivdy. Jedna z nich je popsána v povídce „Omyl“ a je s podivem, že vůbec tehdy vyšla i knižně. Jistě byla cenná nejen pro čtenáře, ale hlavně pro sportovce samotné, pro jejich pocit, že se o ně někdo zajímá i jinak než pro jejich úspěchy. Tenhle přístup je sympatický kdykoliv – a v případě sportovních reportáží by se myslím dal Ota Pavel pokládat za zakladatele nového žánru, přesahujícího běžné referování o novinkách. Původně se to zdálo divné, že je jeho styl převážně beletristický, časem si čtenáři zvykli a začalo se jim líbit právě tohle.

Ota Pavel měl podobně jako sportovci ctižádost patřit ve svém oboru mezi nejlepší. Po několika letech, kdy byl pokládán „jen“ za představitele úzkého žánru, napsal knížku o rodinných zážitcích a měl velký úspěch i s ní. A to přitom nebyla celá, protože v nakladatelství byly odmítnuty kapitoly „Běh Prahou“ a „Jak šel táta Afrikou“. Dalším autorovým snem bylo napsat i příběhy ze sportovního prostředí, které by se netýkaly skutečných osob a událostí – věděl, jak je právě tohle obzvlášť těžké a nevděčné. A zrovna to ho lákalo. Tak vznikl například „Pohár od Pánaboha“, jehož hlavním hrdinou je stárnoucí fotbalista ztrácející postupně důvěru svého mužstva. Čtenář může přemýšlet nad tím, jak mu je, a také nad změnou, která čeká jeho ženu a syna. V díle Oty Pavla je vůbec velká pozornost věnovaná těm, kdo by mohli být pokládáni za vedlejší literární postavy, ale na které právě on pamatoval. Ve vymyšlených příbězích i v těch, kde se mluví o někom konkrétním. Třeba: „… A u toho okna sedí jeho syn Míša a jeho žena Jiřina, která s ním většinu těch trablů táhla a která by měla mít titul zasloužilá žena Jana Kubra…“

Obzvlášť zasloužilou ženou byla spisovatelova maminka, paní Hermína. Po boku svého okouzlujícího muže Lea hodně zkusila. Období blahobytu se střídala s nouzí, rodina se mnohokrát stěhovala a žilo se  v neustálé nejistotě. Ještě i v pokročilém věku se Leo pouštěl do všeho s takřka až fanatickým úsilím a s odhodláním vydělat majlant, aniž by jej předchozí neblahé zkušenosti nějak varovaly.

Například: „… Prasata vzkvétala, náš tatínek chřadl. Když se to dověděla maminka, řekla po židovsku, že je mešuge, což je výraz pro člověka, který je něco mezi bláznivcem, potřeštěncem a pitomcem, naložila vozík a jela kolem přehrady a myslela na to, jestli se má v tý sajrajtový vodě utopit, anebo ten vozík táhnout, jak jí přikazoval život. A jela v noci, aby to lidé kolem neviděli, že táhne ještě na stará kolena za mužským. Mého zvedeného tatínka našla mezi prasaty. Zrovna krmil. Zubil se na maminku a příliš se nelišil od svých nových dětí, snad měl i vši… Táhli to pak spolu rok. Byla to těžká práce. U řeky nebylo pro prasata zdravé prostředí, dostávala nemoci… Jezdil jsem tam za nimi a viděl uskutečňovat socialismus v praxi, ne ten socialismus hubou za řečnickým stolkem. Šli sem s nadějemi, že to zde doklepou, a srazilo je to na kolena. Maminka nosila z chlíva v náručí uhynulá selata, jako by to byly její děti. Utekl jsem tenkrát do lesa, nemohl jsem se už na to dívat…“

Když jim ještě družstvo odepřelo slíbenou odměnu, jedno z prasat na zabijačku pro děti a vnoučata, tatínek zavolal náklaďák na stěhování a na rozloučenou zakřičel do krajiny, že prase nebude. „… Rozesmáli se. A když se na autě vždycky na sebe podívali, vyprskli… A líbali se, objímali a náklaďák se natřásal…“ Knížka je převážně o panu Leovi, ale na jejím začátku stojí výmluvné věnování: „Mamince, která měla za muže mého tatínka“.

Úspěch tohoto drobného povídkového souboru, „Smrti krásných srnců“, povzbudil Otu Pavla k zapsání dalších vzpomínek na život v rodině a v přírodě a dokonce i k upřímné výpovědi o duševní nemoci, kterou po mnoho let trpěl. Už sám název nové knížky je podobně jako u jiných Pavlových titulů zvláštní a zajímavý. K prvnímu vydání došlo bohužel až po autorově předčasné smrti. A pro mě a mého bratra bylo právě tohle pozoruhodné dílo naším prvním objevem, co se Pavlovy tvorby týká: „Jak jsem potkal ryby“. Našli jsme si totiž ve fondu knihovny stejnojmennou gramodesku s výběrem povídek a zaujalo nás, že ji čte Jiří Sovák, jeden z našich oblíbených herců. Stačilo poslechnout si začátek a bylo nám jasné, že se začneme shánět po všem, co ještě dalšího bude od Oty Pavla k mání. To byla jednak další gramodeska, a sice „Smrt krásných srnců“ v podání Miroslava Horníčka, jednak cokoliv z knížek. Zrovna tehdy (koncem sedmdesátých let minulého století) vycházely některé z nich v nových vydáních a daly se sehnat dokonce i ke koupení, i když hodně těžko. Lovili jsme tehdy další a další sbírky povídek podobně, jako když se sportuje nebo když se chytají ryby.

Zajímalo nás samozřejmě i to, jak Ota Pavel (původním jménem do roku 1955 Otto Popper) žil a jaký byl. Potěšilo nás, že se na něj vzpomínalo jako na přívětivého, štědrého a obětavého člověka. Pod vlivem nemoci se někdy choval agresivně, ale uměl to mnohonásobně vynahradit. Z knížek, které postupně vyšly, patří podle naší zkušenosti k nejlepším „Okamžiky: Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla“. Aby také ne, když jde o dílo Pavlova nejlepšího přítele. Za přečtení stojí ale i cokoliv dalšího, ať už se jedná o rodinné vzpomínky, dopisy, nebo o dojmy spolupracovníků a dalších blízkých osob (např. v knížce Otakara Brůny „Potkat Otu Pavla“).  Mimořádnou výpovědí jsou deníkové záznamy Pavlova syna Jiřího „Jak jsme se zbláznili: můj táta Ota Pavel a já“. Hodně se můžeme dozvědět při návštěvě pamětních síní, ať už v Luhu pod Branovem, nebo v Buštěhradě, a také nasát aspoň něco z atmosféry těch míst, která důvěrně známe z knih.

Populární jsou filmy natočené podle povídek, i když z mého pohledu se knížkám ani zdaleka nevyrovnají. Jako zvlášť problematická se mi jeví hlavně snaha vložit jednajícím postavám do úst slova, která v beletrii znějí dobře, ale v přímé řeči by je sotva někdo použil. A co hlavně: natočené snímky musí počítat s představami diváků a obsahovat pokud možno dramatické scény, zatímco působivost Pavlových textů spočívá především v prostotě a úspornosti. Například o panu Fraňkovi je v povídce „Malý pstruh“ napsáno jen několik slov. Takových, jaká si čtenář zapamatuje na celý život. Nepopisují nic podobného, jako je honička při zatýkání ve filmu „Zlatí úhoři“ – v knížce stojí jen tolik, že Jarka Franěk byl bezvadný chlap, že bojoval v Indočíně, že po návratu postavil hospodu U rozvědčíka a ve chvíli, kdy byl zatčen, řekl na rozloučenou své paní: "Nikdy nechoď z Rozvědčíka.". A ještě: „… Celý život zůstal srdcem rozvědčíkem, až mu Němci to srdce zabili za války ve věznici Plötzensee…“ 

Pravou raritou je práce Vladimíra Merty z doby jeho studií na FAMU „Smrt krásných srnců“ se Zdeňkem Řehořem v hlavní roli. Můžete se podívat na webu youtube a podivíte se mimo jiné tomu, že hudbu složil tehdy ještě takřka neznámý Štěpán Rak. Existuje i další studentský film podle Oty Pavla, a sice "Kapři pro Wehrmacht". Natočil jej Karel Smyczek a vypráví o něm v knížce "Potkat Otu Pavla". Nepovedlo se mi ale vypátrat, kde by se dal zhlédnout.

Z dokumentů věnovaných Otovi Pavlovi se dá na internetu najít například velmi pěkně připravený pořad „Můj bratr Ota Pavel“ (viz zde).  A hlavně snímek z cyklu „Příběhy slavných“ s názvem „Jak jsem se zbláznil“ (2001) - v archivu České televize: zde. Hovoří v něm s velkou úctou a láskou oba starší bratři, všichni tři synové (oba starší vyženění a nejmladší vlastní) a přítel Arnošt Lustig, dále ošetřující lékaři, sportovci (mj. i hrdina povídky „Omyl“ Jan Veselý)… Zaznívá zde často připomínaný citát: „… Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu už nic krásnějšího nepřijde…“ A také slova o tajném přání, které se naštěstí z velké části splnilo: „… Mé nejtajnější přání je, jestli budu zdráv, napsat o normálním životě. O starém Proškovi, o Fraňkovi z Rozvědčíka, o poustevníkovi ze Skryjí. Knížku povídek o našem tátovi a mámě…“

Poznámka: 

Několik dalších ukázek z povídek Oty Pavla si můžete přečíst v elektronickém časopisu Kompost vydávaném Šmidingerovou knihovnou, a sice v číslech 7/2012 ("Dlouhá míle") a 4/2013 ("Ota Pavel - 11 ukázek z jeho knížek").

Alena Hrdličková, napsáno v květnu 2022