Narodit se na začátku třicátých let minulého století do rodiny židovského obchodníka, to nebylo jen tak. Ne vždycky šlo prodávané zboží na odbyt - a rodina potom žila, jak se tehdy říkalo, „z ruky do huby“. A zase jindy se dařilo a doma bylo všeho dost. Zbývalo i na prázdninové cesty na letní byt, na vzdělávání všeho druhu, na auto i s řidičem… Ještě bylo daleko do tragických událostí II. světové války. Soužití s Čechy a s dalšími národnostmi v našem státě bylo do té doby povětšinou pokojné a přátelské. Běžná byla i smíšená manželství. Židovského spolužáka mohly děti ve škole poznat někdy podle neobvyklého jména nebo podle trochu jiných zvyků, ale skoro nikdo se o tohle nestaral a nepřemýšlel o tom. Důležitější bylo, jak dobře kdo hraje kopanou, jestli se od něj dají vypůjčit dobrodružné knížky a jestli je s ním legrace.

Budoucí spisovatel Ota Pavel se tenkrát jmenoval Otto Popper. Česky znějící jméno získal totiž až v dospělosti. Narodil se 2. července 1930, když jeho tatínkovi bylo 31 a mamince 25 let. Bráškové Jirka a Hugo byli starší o čtyři a o šest let. Nejmladší Otík byl miláčkem všech, ale mělo to i svoje nevýhody. Stávalo se, že ho bratři nechtěli brát jako příliš malého s sebou za dobrodružstvím. Zato je ale hodně spojoval především sport, kterému se věnovali společně. Jako všichni kluci si hráli s míčem, zápasili, a dokonce měli i placeného špičkového trenéra v boxu. Tatínek Leo na to zrovna v té době měl, protože byl mistrem v prodávání ledniček a vysavačů firmy Elektrolux. Dařilo se mu okouzlovat zákazníky veselou a přímou povahou, výřečností a nečekanými nápady. To samé se na něm líbilo jeho synům a všem přátelům a hlavně ovšem manželce Hermíně. Ta to s ním měla často těžké, a přece ho měla ráda a dokázala vždycky odpustit. Vytvářela dětem ten pravý spokojený domov naplněný láskou. Byla Otovi spolu s Jiřím a Hugem velkou oporou i v jeho dospělosti, když onemocněl vážnou duševní chorobou a pomoc často potřeboval.

Jednoho dne, když byl Otík ještě maličký, se rodina náhodně seznámila s převozníkem Karlem Proškem v Luhu pod Branovem na řece Berounce a bylo rozhodnuto, kam se bude pravidelně jezdit na letní byt. Byly z toho pak překrásné prázdninové dny. Kluci se zdokonalovali v rybářském umění, kamarádili s místními dětmi, pozorovali všechno dění kolem sebe a zanechávalo to v nich nesmazatelné dojmy. To už se blížila válka se vším, čím ublížila nejvíce právě jejich židovským příbuzným. Dnes už si to ani neumíme představit, že by nám někdo zakázal nejen si odpustit návštěvu kina a podobně, ale také hospodařit s vlastním majetkem. Nebo že bychom dokonce nesměli ani chovat kočky a psy. Panovala nejistota, co všechno se ještě stane, a tak někdo raději odešel do ciziny. Popperovi to neudělali. Měli až příliš rádi naši zem. Pro maminku, která byla Češka, to byla samozřejmost. A u židovského tatínka to bylo ještě silnější, protože jeho předkové hledali domov stovky let.

V roce 1939 se Popperovi odstěhovali z Prahy k otcovým rodičům do Buštěhradu. Otec a bratři pracovali na kladenské šachtě, Ota chodil do školy. V roce 1942 celou obec zasáhla zkáza nedalekých Lidic a brzy potom museli Jiří a Hugo nastoupit do koncentračního tábora. Rodiče a Ota pro ně sháněli jídlo a posílali v balících na přilepšenou. Všechno to bylo těžké, ale ještě to nebylo celé – nakonec byl povolán od rodiny i otec, a tak Ota zůstal s maminkou sám. Jen zázrakem se jich všech pět po válce zase sešlo.

Ota se stal po škole horníkem, ale ještě více jej lákal milovaný sport. Přítel Arnošt Lustig, který už tehdy psal, jej vybídl k práci redaktora - a díky tomu vznikly dodnes velmi ceněné knihy sportovních povídek a nakonec i dva soubory vzpomínek na rodiče, rybařinu a vůbec na všechno, co měl Ota rád a co mu i v době nemoci dávalo sílu. Žil jen krátce, do 31. 3. 1973. Kdo ho znal, ten na něj vzpomínal jako na velmi vcítivého, pracovitého a poctivého člověka.

Můžeme mluvit o štěstí, že přes všechny těžkosti stačil aspoň některé svoje knížky dokončit a že jeho přátelé a příbuzní toho napsali i hodně o něm. Zvlášť procítěná je knížka manželky Věry „Vzpomínky na Otu Pavla“ a vyprávění syna Jiřího (zpracované Zuzanou Peterovou) „Jak jsme se zbláznili: můj táta Ota Pavel a já“. K lidem, kteří O. Pavla velmi dobře znali, patří i celou rodinou milovaný Arnošt Lustig (napsal o tom všem podrobně v knížkách „Okamžiky“ a "Krásně jsem si početl") nebo autor knížky „Potkat Otu Pavla“ Otakar Brůna, bývalý kolega z redakce. Za vypůjčení z fondu ŠK stojí ale i další tituly jako „Ota Pavel: osobnost dvou tváří“ od Martiny Růžičkové, „Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla“ od Jaroslavy Pechové, „Spanilé jízdy, aneb, Náš bratr Ota Pavel“ (příběhy zaznamenala Z. Peterová) nebo „Ota Pavel: Postskriptum“. Zde na webu Šmidingerovy knihovny si můžete přečíst článek „Povídky Oty Pavla – láska na celý život“. Nebo se můžete podívat na některé z dokumentů na internetu (např. „Můj Ota Pavel“ – zde).

Alena Hrdličková