Starší obyvatelé Strakonic si ještě pamatují na rodný domek Františka Ladislava Čelakovského (7. 3. 1799 – 5. 8. 1852) v ulici, která je dnes po našem slavném rodákovi pojmenovaná. Toto dnes už neexistující stavení vypadalo jako venkovská chaloupka – mělo původně šindelovou střechu (později z tašek), ve štítě dřevěné bednění, v jedné z dvou malých místností se bydlelo a v druhé byla pravděpodobně tesařská dílna. Pro zchátralý stav byl před čtyřiceti lety domek zbourán, místo aby jej město dalo obnovit. Vůbec celá ulice je už k nepoznání změněná a ze starých časů zůstal jen nepatrný zbytek městských hradeb.
V době, kdy po okolí pobíhal malý František, bylo jeho bydliště na samém okraji města. Hradby už nesloužily svému účelu a byly z větší části rozebrány. Bývalý vodní příkop, plný už jen bahna a odpadků, teprve čekal na svou úpravu a proměnu v městské sady - ty byly založeny ve 30. letech 18. století. Nad městem se rozkládala pole, zahrady a pastviny – pro dobytek, ale hlavně pro ovce. Lesů bylo tehdy málo. Kde to šlo, byly rybníky, jejichž počet byl větší než dnes. Obyvatel žilo ve Strakonicích jen něco málo přes 3 000. Většinou se živili zemědělstvím a takovými řemesly, která s tím souvisela (zpracováním ovčí vlny, vařením piva atd.). Velmi hezky připomíná tuto dobu drobná publikace „Strakonická zastavení Františka Ladislava Čelakovského“ vydaná v roce 1999 při příležitosti 200. výročí básníkova narození. A pokud byste si chtěli přečíst podrobnou monografii, můžete sáhnout po knize „František Ladislav Čelakovský“ (1982) od Artura Závodského.
První Františkovy roky ubíhaly podle svědectví pamětníků v poklidu, v láskyplném domácím prostředí. Maminka Anna byla pořádná a čistotná, pilně pracovala a hodně toho uměla. Za svobodna sloužila v bohatých rodinách v Praze a osvojila si tam i mnohé velkoměstské zvyky. Kromě vedení domácnosti se zabývala spřádáním vlny. Ráda vyprávěla a zpívala. Denně chodila do kostela a k velké a opravdové zbožnosti vedla i synka. Tatínek si jako tesař vydělával často mimo domov a po návratu přinášel nejrůznější novinky. Doma býval o nedělích, o svátcích a v zimních měsících.
Jak víme ze vzpomínkových knih, v té době bylo zvykem, že s úplně maličkými dětmi se dospělí mazlili a byli k nim něžní a shovívaví, zato později je už zapřahali do práce a výchova začala být hodně přísná. S čím musel František od útlého věku pomáhat? Nejvíc asi s výchovou bratříčka Antonína, který byl o dva a půl roku mladší. Houpání v kolébce, broukání říkánek a ukolébavek, krmení kašičkou, hlídání při prvních pokusech o chození, opatrnost při hraní venku – to všechno mívali v rodinách na starost sourozenci.
Od roku 1804 byl František prvňáčkem, tedy už od pěti a půl roku. Stejně jako mnoho jiných dětí zůstal v jednotlivých třídách déle než rok, a tak se jeho školní docházka prodloužila. V první třídě byl dva roky, ve třetí dokonce tři, ve čtvrté dva. Od třetí třídy se učilo německy, ve čtvrté přibyla ještě latina. František měl výhodu, že jeho maminka se v době pražských služeb naučila němčinu dokonale a pomáhala mu s ní. Ani tak se to synkovi nelíbilo, prospěch vypadal podle toho a zlepšilo se to až později. Velkou ranou té doby byla určitě také smrt bratříčka. To bylo v roce 1806, když byl Toník čtyřletý a František sedmiletý.
V době Františkova dětství a mládí si velké osobnosti českého národa uvědomovaly velké změny dané rozvojem průmyslu a cítily příležitost zlepšit naše postavení v rámci rakouské monarchie. Nebo aspoň zabránit jeho dalšímu zhoršení. Podobné to bylo i v jiných zemích a vedlo to mimo jiné i ke zvýšenému zájmu o spolupráci mezi Slovany, o zdůraznění krásy našich podobných jazyků, zvyků, zkušeností.
František se postupně naučil všechny slovanské řeči. Zaujala jej jejich mnohotvárnost a schopnost čelit cizím vlivům. Kromě nich a němčiny uměl i latinsky (v latině se v jeho době ve vyšších ročnících na gymnáziích dokonce i vyučovalo). A v době, kdy se živil jako vychovatel, naučil se spolu se svými svěřenci také francouzštinu. Podporovat náš národ a naši řeč, to se mu stalo životním cílem a spotřebovalo to mnoho jeho sil a času. Vysloužilo mu to obdiv dalších vlastenců, protože v něm právem viděli prvního ryze českého moderního básníka. Podle svých možností mu jeho příznivci i pomáhali a měli velkou zásluhu na tom, že se dokázal díky psaní, překladům a hlavně vyučování uživit a mohl si založit i rodinu.
Z těch, kdo mu byli nejbližší, měl na jeho život největší vliv jeho starší strakonický přítel Jan Vlastislav Plánek (1789-1865). Byl to vzdělaný řemeslník, který se s ním dělil o české knihy, o zkušenosti, radosti i starosti. Občas to v jejich vztahu zaskřípalo, ale i tak byl velmi silný. Další, s kým si František velmi dobře rozuměl, byl jeho spolužák Josef Vlastimil Kamarýt (1797-1833). V pozdější době byl s Františkovým životem úzce spjat například Josef Jungmann, Jan Evangelista Purkyně, Božena Němcová a rodina jeho druhé manželky Antonie Reissové.
I když život odvedl Františka už od jeho třinácti let za studiem i za obživou mimo rodné město, vracel se vždycky velmi rád. Všude, kde žil, vzpomínal na „chrám dětství“ a „zlaté dny zábavy“. Ve Strakonicích našel i „vtěleného anděla“ – svou první ženu Márinku Ventovou. Vřelý vztah měl i k rodičům, hlavně k otci, o němž napsal: „… Mohu-li se honositi čím dobrým, buď srdce, buď ducha svého, tedy jen jemu zač mám děkovati…“ Mamince byl vděčný mimo jiné za to, že za ním v době jeho studií pravidelně nosila vyprané prádlo a chléb. Dnes si už těžko dovedeme představit, že putovala s takovou tíhou tolik kilometrů pěšky – vždyť to byly cesty až do Písku a dokonce i do Českých Budějovic!
Františkovi současníci se shodovali na tom, že to byl vtipný člověk a že to s ironií, byť dobře míněnou, někdy i přeháněl. Byl také až příliš pečlivý a svůj pořádek i klid si tvrdě hájil. Na druhou stranu, silná náklonnost jeho přátel svědčí o dobrých vztazích s ním. A také v rodině přes všechny těžkosti převládala snaha o vzájemné pochopení a podporu. To dosvědčil jeho vnuk Ladislav Tůma (řečený Zevloun) v knížce „Alej vzpomínek“ (1958), kde převyprávěl svědectví svojí maminky. A právě v té dobré vůli, odpozorované v dětství, v lásce k domovu a k našemu národu spočívá patrně tajemství básníkovy celoživotní pracovitosti a jeho úspěchů.
Dnes známe hlavně básně ze sbírky „Ohlasy písní českých“, mezi nimiž vyniká příběh nešťastné nevěsty „Svatba“ (napsaný podle pověsti z nedaleké Střely) a balada „Toman a lesní panna“. Spřízněnost s lidovou poezií, romantika, v některých básních i vtip… to vše je milé a vlastně i obdivuhodné. Výtvory našich bezejmenných předků jsou tak ryzí, že nebylo snadné se jim přiblížit, zároveň si zachovat vlastní styl a zaujmout jak prosté čtenáře, tak i další osobnosti snažící se o obrození národa. Ještě dříve než české ohlasy vznikly „Ohlasy písní ruských“ a i u nich můžeme s radostí vychutnat jejich zvukomalebnost, inspirovanou skutečnými ruskými veršovanými pověstmi, takzvanými bylinami.
Sám František pokládal za vrchol svého díla dnes už pozapomenutou sbírku „Růže stolistá“. Pro současného čtenáře není moc přitažlivá, zato ve své době byla mezi vlastenci oblíbená. Její součástí jsou i „Pomněnky vatavské“ (prvních 13 básní v pořadí) spojené se vzpomínkami na Strakonice – rodné město básníka i jeho milované první ženy Márinky (1809-1844). S ní měl František syna Ladislava Josefa a tři dcery (Ludoviku, Lidunku a Marii), byl s ní šťastný a opěvoval ji jako ten nejkrásnější květ, vtěleného anděla. Bohužel už brzy postihlo rodinu neštěstí. Zemřelo nově narozené děťátko (Hedvika) a brzy na to i Márinka, a to navíc v cizině, kde všichni tehdy žili a tesknili po domově. Bylo to ve Vratislavi, kde získal František práci na tamní univerzitě a kde jedinými jejich spřízněnými dušemi v německém prostředí byl J. E. Purkyně a jeho rodina.
Najít novou družku a hlavně pro děti matku se snažil nejen František, ale i jeho přátelé. Přáli mu dobré zázemí a klid pro jeho záslužnou práci. Role druhé manželky se po krátkém váhání ujala Antonie Reissová (Bohuslava Rajská, 1817-1852). Svou roli sehrál mimo jiné dopis Boženy Němcové, který se zachoval a je součástí několika knih připomínajících dobovou korespondenci. Odhodlání mladičké Bohuslavy, vzdělané a citlivé dívky z přední pražské rodiny, je na základě podrobného studia věrně vystiženo v knížce literárního vědce Vladimíra Macury „Guvernantka“ (1997). Příběh Františka a jeho nové ženy je zde podán tak, že jej střídavě vyprávějí oba manželé, každý ze svého pohledu.
Dobrá vůle byla oboustranná, a i když Antonie žila ve stínu své předchůdkyně, to hlavní se povedlo. Podle již výše zmíněné knížky „Alej vzpomínek“ si děti na svou novou opatrovnici brzy zvykly a měly ji velmi rády. V knize Karla Nového „Básníkova první láska“ (o Josefu Václavu Fričovi a Marii Panklové) je naznačeno, že manželství nebylo bez potíží, stejně tak si lze různé problémy odvodit i z „Guvernantky“. Hlavní, co rodinu trápilo, ale bylo odloučení od vlasti, obava z nemocí (zle tehdy řádila hlavně cholera) a znepokojení nad vývojem politické situace po povstání v roce 1848. Antonie těžce nesla, mimo jiné, i zprávu o uvěznění synovce J. V. Friče a později smrt své sestry Johanny Fričové.
Narodili se ještě další dva synové (Jaromír a Bohuslav) a oba se dožili dospělého věku. Brzy po jejich narození ale podobně jako v první rodině následovala smrt nového miminka (dcerky Anny) a pak i matky – Antonie. František ji přežil jen o několik měsíců a o osiřelé potomky se postarali příbuzní a přátelé.
Na rozdíl od Márinky odpočívá Antonie v české zemi a František také, protože se rodina po několika letech života ve Vratislavi mohla vrátit (v roce 1849) do vytoužené Prahy. Skoro nic ale už nebylo takové jako před odjezdem. Po roce 1848 se poměry horšily a vlastenecké počiny byly čím dál tím obtížnější. Nikdo už ale národu nemohl vzít to, co pro něj František a jeho přátelé udělali a na co později navázali jejich následovníci. Co dnes pokládáme za samozřejmost, to je výsledkem velkého úsilí a pracovitosti.
Alena Hrdličková, napsáno v srpnu 2022