Před začátkem akce „Pondělní zastavení“, která se konala 17. 3. 2025 v ŠK při příležitosti blížícího se 125. výročí narození Jiřího Wolkera, se dvě účastnice zapovídaly a přišla řeč na báseň „Poštovní schránka“. Hned se ozvala její první slova, další příchozí na ně s úsměvem navázala a další rovněž. Takhle to spontánně pokračovalo až k závěru. Nestalo se, že by někdo nevěděl, jak je to dál.

„ … A Jiří, sotva se s námi pozdravil, sotva odložil své cestovní kufry a brašny, ve svém máchovském širáku a v dlouhém svrchním kabátě tak, jak přijel, zasedl k pianu a hrál a hrál… Prsty přebíhaly hbitě po klávesách a vyluzovaly radostné, jásavé melodie…“ Takhle idylicky, hudební improvizací, míval ve zvyku se vítat s rodinou při návratech z pražských studií devatenáctiletý Jiří Wolker. Rodiče z něj měli radost – učil se dobře, žil skromně a snažil se o přivýdělek, aby drahota velkoměsta rodinu příliš nezatěžovala, navíc byl v tomto svém mladém věku už i uznávaným umělcem.