Někdy počátkem osmdesátých let jsem do Albatrosu odevzdal rukopis Knížka malých pohádek, což byla čtyřverší a osmiverší, do kterých jsem se snažil zkoncentrovat epický tvar pohádky a nebo pohádkový motiv s výraznou pointou. Tenkrát se plánovalo vydání knížky na několik let dopředu. Měl jsem představu, že by knížku mohl ilustrovat právě Gabriel Filcík. Výtvarné oddělení Albatrosu můj návrh přijalo a já byl velmi rád. Filcík je ve svých ilustracích epický, realistický, prostý a zároveň osobitý a laskavý. Je opravdu velmi málo ilustrátorů pro děti, kteří toto dovedou a kteří splňují kritéria na ilustraci pro malé děti. Knížka vyšla v roce 1986 a já měl z její výtvarné podoby radost. Trvalo však dalších patnáct let, než jsme spolu udělali stěžejní knížky jako Knížka pro děti od dvou do pěti, Pohádkové chvilky dětem do postýlky, Malovaný svět a teď Pohádečky. Ilustrace k Pohádečkám jsou již hotové, moc se mi líbí, kniha by měla vyjít příští rok.

Obecná představa lidí je, že se spisovatelé živí svými knížkami. Ale psaním se živí opravdu jen minimum spisovatelů, jak za minulého režimu tak i dnes. A básníci už vůbec ne. Všichni mají většinou své normální občanské povolání, obvykle to bývá redaktorská práce. Po skončení Pedagogické fakulty v Brandýse nad Labem jsem pět let učil v Novém Městě pod Smrkem na základní škole češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu. Ale pak mne osud zavál zpátky do mého města Čelákovice a v Praze do časopisu pro děti, který se jmenoval Sedmička pionýrů. Mým šéfredaktorem byl spisovatel pro děti Jan Ryska, kterého jsem si moc vážil, a když odešel do důchodu, změnil jsem zaměstnání a šel pracovat do nakladatelství Panorama, kde jsem měl na starosti vydávání literatury pro děti. Mohl bych obšírně povídat o kantořině v pohraniční obci před více než padesáti lety a stejně tak bych mohl obšírně povídat o mé práci v Sedmičce a také o Janu Ryskovi.

Ruština a němčina byly jazyky naší generace. Nejsem překladatel, nemám vlohy na jazyky, nemám hudební sluch, který je podle mého k učení jazyků nezbytný.

Jako dítě jsem měl rád Menzelovy knížky s Míšou Kuličkou, Sekorovy knížky o Ferdovi Mravenci a pohádky od Němcové a Erbena. Jako kluk jsem miloval Verneovky a Mayovky, přečetl jsem v té doby všechny, které byly dostupné. Miloval jsem Foglarovu knihu Hoši od Bobří řeky a toužil jsem prožít prázdniny přesně takové jako ti hoši na Bobří řece. Rád jsem četl cestopisy. Vzpomínám si, že jsem v šestnácti letech s nadšením celý rok četl všechny Balzakovy knihy a knihy od Londona jako Martin Eden, Bílý den. V dospělosti jsem byl velký čtenář klasiky i moderní literatury. Mám rád Bunina, Babela, Šukšina, Exupéryho, Hemingwaye, Saroyana, Márqueze, Olbrachta, Vančuru, Čapka, Fukse, Ko“rnera, Hrabala, Otu Pavla. Výčet autorů by byl velmi dlouhý. Z poezie se často vracím k veršům Brechta, Whitmana, Jefferse, Ferlinghettiho, Szymborské, Erbena, Bezruče, Tomana, Holana, Nezvala, Halase, Seiferta, Skácela, Floriana, Sýse. A tak dále.

Spisovatelskému řemeslu jsem se nejvíce učil opravdu pozorným čtením knih spisovatelů a básníků, kteří mne oslovili a získali si mne. K těm knihám patřily například Čapkovy fejetony a črty, Skácelovy fejetony a poezie pro dospělé a pro děti, povídky a reportáže Oty Pavla, poezie Jaroslava Seiferta, Bertolta Brechta, Robinsona Jefferse. Jako začínajícího mne fascinovaly různé literární -ismy a tak zvaná originalita, ale brzy jsem pochopil, že nejtěžší je psát prostě a zároveň osobitě, a to jak v poezii, tak v próze. Myslím, že nejlepší díla českého i světového písemnictví jsou ve své podstatě prostá. Prostota je moudrá a chytrá a její zdánlivá jednoduchost nemá ani řádku společnou s prostoduchostí a s nahodilým slovním žonglováním a chtěnou originalitou. Na Hrubínovi jsem se zase učil psát pro děti. Jen napište básničku na tak banální a promrskané téma jako sluníčko a napište ji nově jako ještě nikdo před vámi, a aby byla osobitá a prostá. I zdánlivě jednouché říkadlo učí děti lásce k životu, k přírodě, k rodičům, k domovu, učí je dívat se na svět ještě jinak, než se běžně díváme, rozvíjí jejich fantazii, jejich slovní zásobu, učí je cítit mateřský jazyk. Také jim nabízí životní pocit, pocit radosti a jistoty. A právě to jsem pochopil na Hrubínových jednoduchých říkadlech a nádherných veršovaných pohádkách. Dobré umělecké dílo pro děti musí jako umělecké dílo působit i na dospělé. O to jsem se vždy snažil.

Byl jsem velmi pilný čtenář, téměř každý týden jsem si do čelákovické knihovny chodil půjčovat knížky. Televize ještě nebyla, takže jsem po večerech četl a četl. Také jsem měl svou knihovničku, vedl jsem si písemný soupis knížek, bylo jich asi kolem sto padesáti, knihovnička byla mým malým pokladem, mou chloubou. Obzvláště jsem si vážil cestopisných knih od Vojtěcha Friče a Stanko Vráze. Tatínek je sehnal v antikvariátu, dal mi je k Vánocům a já si v nich pořád listoval a prohlížel fotografie.

Dveřmi, kterými vcházím do světa a ten svět objevuji skrze slova spisovatele či básníka. Ten svět se mne zmocňuje a podmaňuje si mne, obohacuje mne citově a poznáním. Knihou zásadně myslím takovou knihu, která nepatří ke komerčnímu čtivu.