Kdyby se někdo rozhodl natočit film o životě ve Strakonicích před nějakými třiceti, čtyřiceti lety, mohla by jedna ze scén vypadat takhle: V otevřeném okně starobylého přízemního domu u parku vidíme postaršího pána s brýlemi, který se soustředěně přehrabuje v košíčku plném hub. Proti němu na chodníku stojí jiný pán, o něco mladší, vyptává se a ve tváři se mu zračí důvěra a nepředstíraná úcta. Kamera couvá a výjev se pozvolna vzdaluje, není co dodat, všechno je úplně jasné.
V kině plném svátečně naladěných patriotů by to okamžitě zašumělo a všichni by se přívětivě usmívali. No ano, ta ulice, to je Husova třída a ten na slovo vzatý mykolog, to byl pan Zdeněk Cvrček. A kdyby jen mykolog… To by se v jiných městech divili, co pan Cvrček všechno ovládal. On byl hlavně lékař, toxikolog, a přitom ale byl i výborný radioamatér, entomolog, botanik, uměl se jednoduše a vtipně vyjadřovat a vyhlášené byly jeho články i přednášky, zajímala ho historie, archeologie, paleontologie, elektrotechnika, numismatika, heraldika, filosofie, astronomie, geologie, klasická hudba, malířství, a to ještě není všechno, protože navíc ovládal i cizí jazyky. Němčina, latina, francouzština, angličtina, ruština, to byla samozřejmost. A ještě rumunština, perština, arabština a hebrejština! Do roku 1968, dokud to šlo, pilně spolupracoval se zahraničními pracovišti. Přátelil se s Dimitrijem Slonimem, Janem Drdou, Josefem Hlinomazem, Jiřím Brdečkou, Lumírem Čivrným, Dominikem Tatarkou… A přitom se tím vším nijak nechlubil, to bylo všechno tak nějak přirozené, patřilo to k němu.
Ve filmu by se proplétaly různé příběhy, jednající osoby by se střídavě vyznamenávaly i proviňovaly, ale pan doktor Jan Zdeněk Cvrček by si zasloužil zůstat mezi těmi, kdo by byli vylíčeni jako osoby kladné a vážené. Je pravda, že jako ředitel Okresního ústavu národního zdraví (1951-1960) a později jako přednosta oddělení klinické biochemie (do roku 1986) se takzvaně zapletl s tehdejším režimem, jenomže zrovna k němu se nijak nehodilo podezírat jej z prospěchářství nebo jiných sobeckých cílů. Snažil se zkrátka vtěsnat to nastavených mantinelů tak, aby bylo možné dál vykonávat odbornou práci a podržet i kolegy. Asi dvacet let byl také předsedou Komise pro ochranu památek a přírody a podařilo se mu zachránit mimo jiné památnou Václavskou lípu, která byla tehdy předmětem žádosti o pokácení, ačkoliv byla v té době ještě ve výborném stavu. Co se nepodařilo, to bylo například úsilí o zachování rodného domku F. L. Čelakovského nebo rybího útulku u kostela sv. Markéty, protože komise byla často stavěna před hotovou věc.
K památkám na J. Z. Cvrčka se počítá i ručně malovaný atlas hub nebo atlas obojživelníků. Jeho zásluhy v bojích o přírodní a historické památky byly zmíněny i v internetovém časopisu Kompost vydávaném Ekoporadnou Šmidingerovy knihovny. Připojena byla vzpomínka na poslední akce s ním, které proběhly také pod hlavičkou ŠK: „… Často jsme ho potkávali v ulicích i mimo město a zdálo se, že se vůbec nemění, až na zářící bílé vlasy. Opíral se o hůlku a nosil po celý život silné brýle, ale jinak byl stále při síle a o všechno zajímal. To nás s panem V. Chánem vedlo k tomu, že jsme si ještě v roce 2001 troufli poprosit ho o několik akcí pro veřejnost, aniž bychom se museli bát, že ho tím přivedeme do rozpaků. První z nich byla komentovaná procházka po hradním nádvoří – aspoň tak jsme si to představovali. Bylo domluveno, že se budeme pomalu pohybovat podél jednotlivých památek, jenže pan doktor hned z místa srazu měl tolik co ukázat a říci, že jsme asi hodinu a půl stáli na místě, aniž by to někoho unavilo. Hned po několika dnech následovala procházka do Řepice (5. 6. 2001) a pak ještě přednáška o houbách a další o řece Otavě. Účastníků bylo pokaždé mnoho a dotazů také, proto jsme uvažovali o pravidelných schůzkách v knihovně, kde by zájemci měli možnost si s panem doktorem povídat, ptát se ho, porovnávat si navzájem své vzpomínky na staré časy...“ (viz Kompost č. 10/2013).
Na schůzky už bohužel nedošlo, zato byla Muzeem středního Pootaví vydána kniha vzpomínek „Mých devadesát let aneb Pamatuji dva císaře a deset prezidentů“, které Dr. Cvrček ještě stačil ve spolupráci se svou manželkou Blankou a dcerou Fatimou dokončit a v které kromě jeho vlastních zážitků je i mnoho z historie našeho města. Tím se výborně doplňuje s jeho předchozími pracemi věnovanými právě tomuto tématu. Z nich hlavní se jmenovala „Strakonice – osudy jihočeského města a jeho okolí“ a poprvé vyšla v roce 1967. Dnes je kritizována pro některé chyby, jichž se J. Z. Cvrček jako amatér dopustil, ale pamětníci jsou za ni vděční, protože byla ve své době jediným běžně dostupným pramenem svého druhu a takřka každá rodina ji měla doma a se zájmem četla. Uvádělo se, že autor nenapsal historické vědecké dílo, ačkoliv po desítiletí studoval archívní materiály a kroniky. Události zaznamenával na pozadí historie našeho státu a s přihlédnutím k dějinným událostem v Evropě. Sledoval nejen dění politické a hospodářské, ale všímal si i kulturního, církevního a spolkového života. A také poměrů zdravotnických. Knihu připravil tak, aby nezavdal příčinu k jejímu odmítnutí, protože si byl dobře vědom, že se pohybuje po tenkém ledu. Stal se tedy tím, kdo „prošel“. Přesnější a úplnější práce katolického publicisty Viléma Václava Kremera (1906-1990) byla v tehdejší době vyhodnocena jako nepřijatelná a dalo se argumentovat tím, že vyšla jiná kniha a všechno je v pořádku. To vrhá na publikaci J. Z. Cvrčka stín. Ovšem představa, že nebýt jí, měl by V. V. Kremer větší naději, je tak jako tak pochybná. Prostě by se našel někdo další, kdo by zadané požadavky splnil – tak podobně, jako tomu bylo i v jiných městech.
Vraťme se ještě k tomu, jak J. Z. Cvrček spojoval své znalosti lékařské a mykologické, protože výsledkem byly desítky zachráněných životů. Nešlo jen o léčení pacientů po otravách houbami, ale hlavně o prevenci. Proběhlo tolik přednášek pro veřejnost i exkurzí do lesů, že to údajně bylo znát na snížení počtu vážných případů, a protože J. Z. Cvrček se dožil vysokého věku (7. 6. 1915 – 20. 12. 2005), šlo navíc o osvětu soustavnou, dlouhodobou. Účinek byl zesílen také tím, že J. Z. Cvrček měl velký smysl pro humor a uměl si publikum získat.
Tyto schopnosti zdědila po rodičích i dcera Fatima (nar. v roce 1966), vědecká pracovnice v oboru molekulární biochemie a genetiky, kterou někteří z nás znají např. z Českého rozhlasu nebo z besedy „Rostliny – dokonalí cizinci“ (konala se 27. 9. 2010 v sále ŠK, pořadatelem bylo o.s. Spona). Přednášku na stejné téma si můžete poslechnout na internetu (viz zde). Ve fondu ŠK najdeme od F. Cvrčkové i detektivku „Případ mrtvých filosofů“ a čtyři odborné publikace, kde je F. Cvrčková spoluautorkou.
Jste-li ze Strakonic a jste středního nebo vyššího věku, asi jste J. Z. Cvrčka také potkávali. Narodil se tu, bydlel tu se svojí první ženou Marií i s druhou manželkou Blankou, vychoval tady dceru i tady zemřel. Jeho řeč a gesta si můžete připomenout v dokumentu zde. Možná vás to naladí na přečtení jeho vzpomínek, pokud jste se s nimi zatím neseznámili. Za pozornost rozhodně stojí jak text, tak bohatá fotografická příloha. Přiblíží vám jak podrobnosti z minulosti našeho města, tak život člověka, který pamatoval dva císaře a deset prezidentů. A nejspíš dobře znal i některé z vašich příbuzných…
Alena Hrdličková, napsáno v listopadu 2023