„Jdu lesní cestou k Jezerní slati. Všechno je zledovatělé i tráva se láme pod studenou glazurou. Obcházím louže, v kterých mráz nakreslil soustředné ovály, i když šlapu na drny v cestě, abych v sandálech neuklouzl, i louže se s praskotem boří. Led všechno spojil v jednu citlivou plochu.
Narodil jsem se v lednu a to je jistě příhodné pro mé pozdní bytování. Navíc jsem introvert, ač je to pro mé známé překvapivý fakt…“
Máte nějakou představu, jak to mohlo vypadat v domácnosti lékaře v polovině 19. století? Žila rodina na jednom místě, nebo se často stěhovala? Patřila ke smetánce, nebo ne? Napadají vás nějaká konkrétní jména z té doby?
„… Nebýt tohoto dopuštění, seděl bych dneska ve své skalní jeskyni a dával si do pořádku pasti, sítě a zbraně…“ Tahle slova zaznamenal Jaroslav Veselý v Pražském ilustrovaném zpravodaji v prosinci 1928. Tím dopuštěním je míněna skutečnost, že se obyvatel dalekých severních krajů Jan Eskymo Welzl (15. 8. 1868 Zábřeh – 19. 9. 1948 Dawson City) nedopatřením a proti své vůli ocitl po třiceti letech znovu v civilizaci. Jeho snem bylo žít svobodně - tak, jak si sám mohl kdykoliv rozhodnout.
„První, kdo se z pozvaných dostavil, byl jakýsi kněz v obnošeném haveloku, s velkýma smutnýma očima“ – takhle je v knížce Václava Kaplického „Zaťatá pěst“ (1959) popsán strakonický rodák Josef Šmidinger. Ještě se tu o něm píše, že podivně poškubával ramenem a divně kroutil rty. Byl pohublý, v obličeji zažloutlý. Když byl rozrušený, dostával křeč do dásní a nemohl promluvit ani slovo. Oblečen byl hůř než kostelník. Kapsy jeho pláště byly plné knížek.
Starší obyvatelé Strakonic si ještě pamatují na rodný domek Františka Ladislava Čelakovského (7. 3. 1799 – 5. 8. 1852) v ulici, která je dnes po našem slavném rodákovi pojmenovaná. Toto dnes už neexistující stavení vypadalo jako venkovská chaloupka – mělo původně šindelovou střechu (později z tašek), ve štítě dřevěné bednění, v jedné z dvou malých místností se bydlelo a v druhé byla pravděpodobně tesařská dílna. Pro zchátralý stav byl před čtyřiceti lety domek zbourán, místo aby jej město dalo obnovit.
„… Jsem do dneška přesvědčen, a pozdější mé zkušenosti mi to potvrdily, že není řeky – aspoň já jsem žádné nenašel – v níž by koupání poskytovalo takového požitku jako právě v Otavě a v té zase zvláště ve Štěkni.
Na podzim a v zimě, když je zrovna nepříjemné počasí, si možná někdo v pravou chvíli vzpomene na tyhle legračně žalující verše Emanuela Frynty:
Jak je ten podzim smutný,
teskný a přeukrutný -
rve vítr listí z akátů,
zvedáme límce kabátů
a lije jako z putny.
Jak je ta zima krutá,
je tma jen táhne čtvrtá,
vážem´ si šály na uzly,
rybník je celý zamrzlý
a mračna šedožlutá…
Narodit se na začátku třicátých let minulého století do rodiny židovského obchodníka, to nebylo jen tak. Ne vždycky šlo prodávané zboží na odbyt - a rodina potom žila, jak se tehdy říkalo, „z ruky do huby“. A zase jindy se dařilo a doma bylo všeho dost. Zbývalo i na prázdninové cesty na letní byt, na vzdělávání všeho druhu, na auto i s řidičem… Ještě bylo daleko do tragických událostí II. světové války. Soužití s Čechy a s dalšími národnostmi v našem státě bylo do té doby povětšinou pokojné a přátelské. Běžná byla i smíšená manželství.
Víte o Jiřím Trnkovi (24. 2. 1912 – 30. 12. 1969), že jeho maminka Růžena strávila část svého dětství na Strakonicku, a sice ve Vodňanech? Píše o tom ve své láskyplné knize Můj syn a právě tato léta líčí jako velmi šťastná...
Otec J. Trnky byl klempířem, maminka celé dny šila, a tak malý Jiřík i jeho mladší bratr Ruda měli na hraní spoustu odstřižků a jiných materiálů. A také loutkové divadélko, které si spolu opravili. To vše podpořilo jejich tvořivost.
... A byli jsme tři. A když jsme šli, tak jsme potkali Zilvara z chudobince a ptal se nás, kam jdeme...