Literární zajímavosti

„Ale pane doktore, copak není ani jedna k jídlu?“

Kdyby se někdo rozhodl natočit film o životě ve Strakonicích před nějakými třiceti, čtyřiceti lety, mohla by jedna ze scén vypadat takhle: V otevřeném okně starobylého přízemního domu u parku vidíme postaršího pána s brýlemi, který se soustředěně přehrabuje v košíčku plném hub. Proti němu na chodníku stojí jiný pán, o něco mladší, vyptává se a ve tváři se mu zračí důvěra a nepředstíraná úcta. Kamera couvá a výjev se pozvolna vzdaluje, není co dodat, všechno je úplně jasné.

Nepřibyl od minule další titul?

Už je to dávno (2001), co na sebe náš krajan Ing. arch. Mgr. Bc. Jiří Kupka, PhD. upozornil pojednáním o kostele sv. Prokopa, o kostele u Kraselova, ale hlavně články ze seriálu „Památky, které přežily přelom dalšího století“ ve Zpravodaji města Strakonice. Když se začalo rýsovat, že na pozvání Šmidingerovy knihovny provede pan Kupka účastníky z řad veřejnosti kostelem sv. Václava, skoro každý ze zájemců už to jméno slyšel nebo četl, a tak byli všichni patřičně zvědaví.

Přesvědčte se sami

Před necelými dvaceti lety si strakonická veřejnost povšimla, že v souvislosti s historickým bádáním a naučnými akcemi se začala objevovat dvě nová jména: Jiří Kupka (viz samostatný článek zde) a Karel Skalický. Působilo to překvapivě, protože podle šíře záběru a neotřelých témat se zdálo, že jde o starší, zkušené pány, a přitom jejich pozvánky a články, to všechno se objevilo naráz, nečekaně. Bylo to tím, že oba byli v té době ještě vlastně začátečníky, i když už zároveň nezvykle pokročilými.

V krajině Klostermannových Zbudovských blat

Pokud jste někdy četli nebo poslouchali román „Mlhy na Blatech“ (1909) od Karla Klostermanna (1848-1923), pak dobře víte, že děj se odehrává především v okolí Plástovic, Pašic a Zbudova. Není tedy ze Šumavy, jak jsme u K. Klostermanna zvyklí. V době, kdy se spisovatel na toto dílo připravoval, dokonce se na Blata na čas odstěhoval, aby se toho dověděl co nejvíce.

Od máje až do máje...

… kdo si s námi zahraje?

Slyšeli jste někdy o slečně, na jejímž čepci sedávali lelci, vrabci a rehci? Myslíte, že jí to vadilo? Nevadilo – byla přírodě přátelsky nakloněná:

… Řekla: „A je to nehezké?“

Veškeré ptactvo nebeské

je vřele vítáno na mém čepci.

Srp – prst – vlk…

Kdo by neznal půvabné lidové jazykolamy typu „Strč prst skr krk“? Před mnoha lety jich jihočeská hudební skupina Bobři (vítěz Porty z roku 1978) dokonce několik zhudebnila – viz zde („… Na cvičišti čtyři svišti piští, těším se na lekci příští…“). Inspirovala mě tehdy k vytvoření celého příběhu, v němž se nevyskytují žádné samohlásky. Něco takového jde snad jen v naší milé češtině:

A-E-I-O-U a OU, pěkně věta za větou

K tomu nejlepšímu, co se líbilo účastníkům Úterního zastavení věnovanému slovním hříčkám, patřila 10. 1. 2023 na pobočce Za Parkem báseň „Škála“ od Konstantina Biebla ze sbírky "Zlatými řetězy" (1926). V každé řádce jsou jen slova obsahující jedinou samohlásku: i-e-o-a-u-ou. A aby toho bylo k samohláskám víc, připomněli jsme si i píseň "Nastává máj" od Zdeňka Svěráka nebo veselé dětské obměny lidových písniček (třeba "Halka madraaká... nesedevej e peteke... v prtrcr sr vrdr trčr...").

Rande s knihou naslepo - tradiční únorová akce v knihovnách

Znáte hru „Rande naslepo“? Dalo by se jí říkat třeba i „Zajíc v pytli“ nebo „Na koho to slovo padne…“ nebo ještě nějak jinak, jak by si kdo vymyslel. Při téhle hře si vybíráte překvapení. Dohodne se třeba skupinka lidí a pak si dají po dvojicích schůzku (rande) tak, že si nevybírají podle svého, ale podle losu. A takhle to jde i s knížkami. V jedné knihovně jednou vymysleli, že v únoru, kdy se slaví svátek sv. Valentina, by se hodilo nabídnout takovouhle zábavu čtenářům.