„Jdu lesní cestou k Jezerní slati. Všechno je zledovatělé i tráva se láme pod studenou glazurou. Obcházím louže, v kterých mráz nakreslil soustředné ovály, i když šlapu na drny v cestě, abych v sandálech neuklouzl, i louže se s praskotem boří. Led všechno spojil v jednu citlivou plochu.
Narodil jsem se v lednu a to je jistě příhodné pro mé pozdní bytování. Navíc jsem introvert, ač je to pro mé známé překvapivý fakt…“
Pokud se vám takovýto poetický popis obyčejného zimního zážitku z knížky „Za obzorem: několik vzpomínek“ (2019) líbí, pak jste se právě připojili k společné citlivé ploše básníka Ondřeje Fibicha a jeho vděčných čtenářů. Nebo se to stalo už dřív? Příležitostí bylo dost. Besedy, hudební programy, návštěvy bývalého strakonického antikvariátu…
A samozřejmě knížky. V internetové Databázi knih je jich uvedeno 39 a velmi bohatá je i nabídka knihoven, hlavně té naší, Šmidingerovy. Jde totiž o regionálního autora. Narodil se sice v Praze a k nám přišel až jako mladík, od té doby ale u nás pobývá, a to buď na Strakonicku, nebo na Šumavě, kde má tak jako tak svoje kořeny a dobře o tom ví. Ve své tvorbě pomáhá objevovat naše kořeny i nám – těm, kdo o to stojí a kdo je ochotný číst vedle moderní literatury i trochu jinou, tak nějak starodávnou… Knížky jako „Prácheňský poklad“, „Nebe studánek“, „Co vyprávěl Slavník“, „Co vyprávěla řeka Volyňka: s pověstmi od Bohumilic k Volyni“, „Moudrý rabi z Rabí“, „Pod hradem dobršským“, „Pověsti královského města Písku“, „Příběhy ze Zlaté stezky“, "Čtyři rytíři" nebo „Staré pověsti vimperské“ už při prvním ochutnání připomínají dávná vyprávění nad domácími ručními pracemi, jaká patřila k životu předků a promlouvají básnickým jazykem autora i k nám. Některé třeba známe i odjinud, ale to tak bylo s pověstmi vždycky, že si je lidé předávali a různě je přizpůsobovali podle toho, ke komu je nesli.
To samé platí i na pohádky. A není to jen tak, zahrávat si s nimi. My je čteme v teple doma u stolu, ale pohádkář? Jaké to je, objevovat je divoké, strašidelné, vydávat se za nimi do tajemných končin a mít na ochranu jen svoje přesvědčení, víru a dobrou vůli? Ne nadarmo vidíme hned v první básni knihy „Cesty k Šumavě“ naléhavé varování: „… V noci nechoď mezi stromy, nebo se tvá svíce zlomí a z té svíce, voskovice, budou hnáty do kostnice… Divoká jízda, vichřice hvízdá, neštěstí věští, uhni mu z cesty. Žene se slepá, je s tebou veta. Vichřice hvízdá, divoká jízda. Hejó, hejó, hejó…“ Buďme za to vděční, že máme zkušeného průvodce. Někoho, kdo se narodil 27. 1. 1954 a objevuje svět kolem sebe i v sobě už sedmdesát let. Kdo si nenechal vzít elán ani ve své disidentské minulosti, ani teď, kdy se stejně jako poutník z pohádky „Pohádkář“ často setkává s nezájmem: „… Jenže lidé už od něj nechtěli vyprávět pohádky, stačilo jen otevřít krabičku a bylo to…“ Štěstí, že pohádky končívají dobře a tahle není výjimkou.
V knihovně se z díla O. Fibicha půjčuje vedle pověstí, pohádek a kratších odborných pojednání nejvíc jubilejní publikace „Obrazy z dějin Strakonic: 650 let města“. Jde o společné dílo s ředitelem volyňského muzea Karlem Skalickým. Více se můžete dovědět v podání K. Skalického v krátkém rozhovoru natočeném pro vysílání Strakonické TV zde. A co říká k této knize O. Fibich, to bylo zaznamenáno na webu „Pro památky“ zde. Například: „… Vybírali jsme neznámé obrazy a zobrazení Strakonic včetně vedut, portrétů či listin. Čerpali jsme v klasických archivech, ale vycházíme z naší badatelské práce s Karlem Skalickým. On má ve svém archivu za desetiletí nashromážděnu řadu zajímavostí ze Strakonic a regionu, což jsme mohli zúročit. Našel také ve vídeňské knihovně úžasné a dosud neznámé veduty města a hradu z let 1807 a 1808, které jsou v knize také otištěny. Soustředili jsme se na drobné eseje – říkáme tomu historický punk, aby to bylo krátké, výstižné a průrazné. Je to něco, co jsme si sami zadali… Je to taková procházka i dějinami všedního dne. Oba dva jsme osloveni francouzskou historickou školou, která se zabývala mikrodějinami předmětů, míst, rodů i jednotlivců…“
Básnické sbírky, z nichž asi nejznámější je soubor „Země Jana Křtitele“ vydaný v roce 1990 (verše z let 1979-1988) se v knihovně půjčují poměrně málo, ale to je hlavně tím, že kdo je má rád, má básně O. Fibicha doma své vlastní. A stejně tak nahrávku oratoria „Poslední večeře podle Leonarda“ (1997) nebo DVD „Radost mysle vánoční“ (2008). Jeden čas se hodně půjčovalo 7. číslo 7. ročníku (2018) časopisu Ekoporadny ŠK Kompost, kde byla uveřejněna vzpomínka "Člověk zasažený bleskem" (viz zde).
Někoho možná překvapí, že Ondřej Fibich píše i poezii pro děti. A přitom jeho vánoční píseň „V slámě spí“ (viz např. zde) je hodně známá právě v podání dětských pěveckých sborů. Jen se o ní neví, že slova jsou od O. Fibicha a hudba od Karla Kryštofa Navrátila z pražské Kapely Fénix. Další skutečnost, o které se ví spíš jen v zasvěcených kruzích, je zprostředkování starších pozapomenutých vzpomínek a úvah dnešním čtenářům. Ne každý si všímá, kdo tu kterou knížku vydal. A jak to bylo určitě těžké. Nakladatelství se obvykle snaží na některých publikacích vydělat, jiným díky tomu přilepšit. Kdo je ale trvale zaměřený na produkci pro relativně úzký okruh čtenářů, ten může jen doufat, že to přece jenom nějak dopadne. Díky odvaze O. Fibicha se tedy například můžeme do všech podrobností seznámit s osobností pověstného šumavského obra Josefa Klostermanna, jemuž se říkalo Rankl-Sepp.
A hlavně je ještě dnes k sehnání podivuhodná knížka vzpomínek Karla Klostermanna „Červánky mého mládí“, vydaná v roce 2006 pod názvem „Vzpomínky na Šumavu: kniha pamětí“, k níž bychom jinak měli velmi těžký přístup. Ani v knihovnách už se totiž ve své původní podobě z roku 1926 skoro vůbec nevyskytuje, ač se jedná o spisovatele stále ještě milovaného a uznávaného. Ještě vzácnější je pojednání od téhož autora o bezcitnosti, napsané jako „Moje vyznání“ krátce po I. světové válce a platné ještě teď, po více než 100 letech (více viz článek s ukázkami v časopisu Kompost č. 12/2018). Stálo to mnoho hodin práce, nalézt takovéto zápisky a soustředit je do 4. dílu „Vzpomínek na Šumavu“ (2018) a je dost možné, že bez zásluhy O. Fibicha by zůstaly už v úplném zapomnění.
Přehled toho, co O. Fibich napsal, najdeme spolu s podrobným životopisem na internetové Wikipedii zde. A i když je toho z jeho díla zmíněno hodně, ve skutečnosti je toho ještě víc - jmenujme např. pohádkový příběh o koni sv. Martina „Koník z nebe“. Bývá před Vánoci k vidění v podání Rodičů a přátel MŠ Lidická. Kdo zná knížky O. Fibicha „Šumavské pohádky a říkadla“ (2012), „Ze Šumavy špalíček pohádek a básniček“ (2016) nebo „Šumavský pohádkář“ (2020), ten ví o jeho tvorbě pro děti své, ať už prozaické, nebo veršované. A i tady vidíme návaznost na lidové tradice. Včetně takových témat, jako je vyrovnání se se smrtí nebo úcta k těžké fyzické práci. V Kompostu č. 12/2012 si můžete přečíst několik ukázek, a aby jich nebylo málo, tady je ještě jedna (ze špalíčku):
Mlha
Ha, mlha
Všechno ubývá
I slova
Mlha, lha, ha, a…
Zas a znova
Celá Šumava se do ní schová
A ty, nevystrkuj nosík ze šály,
bylo by hloupé, abychom ho hledali
Samozřejmě, že zvlášť cenné je setkávat se s O. Fibichem osobně, ať jde o besedy, autogramiády nebo třeba procházky krajinou organizované tu a tam některou organizací a určené jak turistům, tak místním. Naše knihovna v tom nechce být pozadu, jak o tom svědčí akce z poslední doby – přednáška „Klostermannovi – otec a syn, obraz 19.století“ (18. 5. 2023) nebo „Vícehlasy s Ondřejem Fibichem a Karlem Skalickým“ (8. 11. 2023).
Jak už to u spisovatelů bývá, má i O. Fibich tak trochu záhadnou povahu s velkou škálou rozličných nálad, od zachmuřené přes převažující klidnou a přívětivou až po vysloveně veselou, hravou. Tak podobně, jako je to s šumavským počasím. A stejně jako v případě Šumavy nebo pohádek to záleží hlavně na nás, jak jsme naladěni my a co očekáváme. Kdo má k domovině, k pohádkám, pověstem a poezii důvěru, vnímá hlavně jejich vlídnost a cítí ji i v sobě. Nakonec, není proč o tom psát, jistě to sami znáte a můžete to potvrdit.
Alena Hrdličková, napsáno v listopadu 2023