„… Nebýt tohoto dopuštění, seděl bych dneska ve své skalní jeskyni a dával si do pořádku pasti, sítě a zbraně…“ Tahle slova zaznamenal Jaroslav Veselý v Pražském ilustrovaném zpravodaji v prosinci 1928. Tím dopuštěním je míněna skutečnost, že se obyvatel dalekých severních krajů Jan Eskymo Welzl (15. 8. 1868 Zábřeh – 19. 9. 1948 Dawson City) nedopatřením a proti své vůli ocitl po třiceti letech znovu v civilizaci. Jeho snem bylo žít svobodně - tak, jak si sám mohl kdykoliv rozhodnout. I když život v polárních končinách je extrémně těžký a nebezpečný, jemu se líbil právě jen takový. My, čtenáři, se o jeho zážitcích dozvídáme s povděkem, a tak jsme rádi, že vyprávění Jana Welzla bylo tady u nás zaznamenáno. Přesto se umíme vcítit do jeho přání co nejrychleji se zase z naší republiky odstěhovat a žít si po svém. Tak, jak by těžko někdo z nás dokázal. Sotva si někdo, kdo se narodil v paneláku, umí představit opatřování potravy pro psy a pro sebe, pobývání mezi domorodci i přistěhovalci, z nichž šel jistě často strach, překonávání obrovských vzdáleností, vzdorování zimě a dlouhým týdnům tmy…

„… Nemoci neznám, jen časem zabolí omrzlé údy, které myji petrolejem… Stává se, že mně u obydlí vyjí celé bandy medvědů a vlků. To pustím otvorem světlo, které je zahání… Často probouzí mne ze spaní polární bouře. Začnou o vánocích a jsou strašné. Je to soudný den a konec všeho, co je venku živé a bez ochrany. Vítr je tak prudký, že odnáší velké balvany na kilometry cesty. Uragán láme, drobí a žene mořem ledové skály, narážející na sebe v pekelném hukotu ran, které duní, hučí, zaléhají, rachotí a řvou do tmy jako hřmění děl. Jsou to strašné severozápadní vichřice, pod nimiž se země otřásá a psi ustrašeně vyjí…“

A jaké je to na konci zimy, kdy se už blíží jaro?

„...Ale když se v polovici března začínalo šeřit po smutné polární noci, vycházel jsem před jeskyni na skálu, odkud jsem se díval na tmavou ohromnou ledovou plochu oceánu před sebou. Tehdy už bouře usnula, vycházeli jsme, navštěvovali jsme se a z vrcholků zasněžených skal jsme se dívali k obloze, kdy poletí artic bird, pták polárního jara. Arcitic bird je bílý pták jako holub, přiletí znenadání od jihu a letí přímo na sever směrem k točně. Letí prý až nad 89. stupeň, kde e obrátí. Vídáme ho také, jak letí zpátky. Ten podivný pták letí vždycky sám a sám, nikdy v hejnech. Letí velice vysoko a tiše a je ozářen sluncem, třebas my dole slunce ještě nemáme. Tak první paprsky jarního slunce vidíme na křídlech tohoto ptáka, který jasně svítí do našeho soumraku. Domorodci si počínají jako zbláznění, když ten zářící pták táhne pod tmavou oblohou. Uznávají ho za největšího boha, který je na severu, protože přináší slunce. A opravdu, když se za několik dní vrací, je už slunce na obloze…“

Tak o tom můžeme číst v knize  „Třicet let na zlatém severu“ (1930). Vznikla ve spolupráci Jana Welzla a dvou do té doby málo známých brněnských novinářů, Bedřicha Golombka a Edvarda Valenty a navázala na dřívější podobný pokus, o nějž se zasloužil Rudolf Těsnohlídek - „Eskymo Welzl: Paměti českého polárního lovce a zlatokopa“ (1928). Hned v roce 1932 vyšla ještě kniha „Po stopách polárních pokladů“ a pak, se zpožděním 74 let,  "Hrdinové Ledového moře". Čtenář neví, na co má být zvědavý dřív. Chvíli se veze s vypravěčem na saních, pak zase pluje na velrybářské lodi, jindy pátrá po kořisti v hlubokých lesích nebo zase na nedozírných pláních, pokouší štěstí se zlatokopy… Hlavní, co bylo Janu Welzlovi k dobru, bylo jeho řemeslo, protože jako šikovný zámečník, kolář a kovář uměl opravit cokoliv, co kdo potřeboval. A tak byla vždycky jistota, že nějaký ten výdělek bude, ať už budou toho roku úlovky velké, nebo žádné. A další, co bylo víceméně spolehlivou živností, to bylo obchodování. Pokud by ovšem neztroskotala loď. Právě to se Janu Welzlovi (pravděpodobně v roce 1924) nakonec stalo, a proto byl jako podezřelá osoba bez dokladů poslán postrkem do své původní vlasti.

Vrátit se aspoň do Kanady, to se pak přece jenom povedlo. Dokonce to vypadalo, že si Jan Welzl odveze s sebou i mladou ženu. Kdyby to bylo vyšlo, znamenalo by to pro něj velkou změnu, protože byl do té doby starým mládencem. V jednom z dopisů (z roku 1931) o tom napsal svým svérázným jazykem toto: „… Rodini žadne nemame, a tak jse bavime sami mezi sebou. Časem jsi taky vykladame o našich ďevčatach, že nas žadna nechce… Zato je tady ale velka svoboda. Všecko bohatstvo co vzemi najdete toje vaše. Všecku zvěře a ryb co jsi pochitate to je vaše. Daňe jse tady žadne neplaťěji. Jen obchodňici, a kužove agenti, plaťěji daňě. Pro lovce, zlatakopi, a mineralňi prospektori je všecko zdarma. Toje jen proto, aby ta krajina neležela vymřena od narodu…“

V závěru svého života v Kanadě byl Jan Welzl zase už chudým přistěhovalcem, který se protlouká, jak jen to jde. Na Novosibiřské ostrovy, kam chtěl, se už nedostal. Sovětská vláda mu to nepovolila. Navíc se v roce 1930 poranil a žil pak z podpory. Bydlel se svým psem v malém dřevěném domku, samotářsky, bez přátel.  Pokoušel se sestrojit mimo jiné perpetuum mobile a byl přesvědčený, že se mu to dokonce i povedlo. Věřil, že bude sloužit zlatokopům k pumpování vody nebo vyzdvihování rumu ze šachet. Počítalo se s prací na heslo, aby bylo možné stroj opouštět a zase se k němu vracet, aniž by hrozila krádež. Zůstalo ale jen u předvádění návštěvníkům, jak stroj funguje.

Vzpomínky napsané podle vyprávění Jana Welzla vyšly hned po svém prvním uvedení několikrát za sebou, byly přeloženy a zaujaly i v cizině. Pochybovalo se o pravosti, a když vyšlo najevo, že přes četná zkreslení jde o skutečné příběhy, stalo se jméno Jana Welzla pojmem. Největší slávu, byť omezenou na svět divočiny, měl ale náš krajan v době, kdy byl po celém jeho milovaném zlatém severu známý jako všeobecně uznávaný soudce, obchodník, opravář, lovec, námořník, průzkumník, doručovatel, vynálezce…  Údajně se stal i náčelníkem Eskymáků…

Pod vlastním jménem Jan Welzl v severních končinách nevystupoval. Říkalo se mu všelijak, např. Arctic Bismarck, Arctic Bird nebo Moojok Ojaak (Pojídač medvědů). Přezdívku měl ostatně už doma v Zábřehu jako chlapec, a sice Tvarohový Hanes, protože jeho maminka byla mlékařkou a hokynářkou. A ještě jedno jméno je s osobou Jana Welzla těsně spojeno, a to je J. van Toch, kapitán ze slavné „Války s Mloky“. Autor Karel Čapek totiž tuto literární postavu vymyslel tak trochu právě podle slavného polárníka.

K letošnímu dvojímu welzlovskému výročí (145. a 65.) se naše knihovna přihlásila mj. Úterním zastavením, které se konalo 10. 10. 2023 a jeho tématem byl právě život Jana Welzla. Z dokumentů a knih, které byly čtenářům doporučeny, vzbudila jejich zájem hlavně knížka „Cesta kolem světa 1893-1898: Pravda a fikce o životě Jana Welzla“. Obsahuje totiž text jediného Welzlova vlastního literárního díla (nalezeného v pozůstalosti), a to v překladu Čechokanaďana Rudolfa Krejčího z Aljašské univerzity ve Fairbanksu. Připojeny jsou také další studie, v kterých najde nové informace i ten, kdo se o severské příběhy dlouhodobě zajímá.

Stejný název jako televizní dokument z roku 2006 "Svoboda pod bodem mrazu" má knížka Martina Strouhala (2009). Rudolfa Krejčího a další znalce můžete v dokumentu vidět v rozhovorech. Také knížka „Čtení o neobyčejných cestách Jana Eskymo Welzla“ od Svatavy Morávkové a Anny Novákové (2003) obsahuje ocenění důležitých osob - zábřežského regionalisty Ctibora Lolka, spisovatele Alexandra Klimenta, švýcarského Čecha Pavla Vody a dalších „welzlologů“. V knize je citováno z mnoha známých i méně známých pramenů, např. z drobné, ale velmi zajímavé publikace E. Valenty a B. Golombka „Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě“ (1932) nebo z jiného dílka stejných autorů – „Ledové povídky Eskymo Welzla“ (1967). V obou je zachován i specifický způsob, jakým se Jan Welzl po návratu ze Zlatého severu vyjadřoval. Neuměl už totiž dost dobře svou mateřštinu, a tak ji komolil a míchal do ní jiné jazyky. Stejným způsobem se vyjadřoval i v dopisech. Má to svůj velký půvab, a tak na závěr si dopřejme ještě jeden z typických Welzlových výroků – myšlenku člověka prodchnutého pokorou vůči krajině, jež se mu stala domovem: „… Člověk na tej zemi není nic jako červiček v zemi…“

Alena Hrdličková, napsáno v září 2023