Co říci na začátku zprávy o Zastavení nad dílem Jana Amose Komenského? Postupujeme i při jiných akcích ŠK od známého k neznámému a od jednoduchého ke složitějšímu - a tentokrát samozřejmě také, tím spíš, že jde o zásady prosazované právě Janem Amosem. Co o něm víme všichni, kromě toho, že to byl učitel národů? To bylo už za jeho časů vystiženo čtyřverším Francise Quarlese, které bylo připojeno k portrétu pořízenému Václavem Hollarem:
„Hle vyhnanec, jenž v Božích službách byl
a zlobnou sílu sudby okusil.
Učenost jeho však a se zbožností víra,
Jsouc světu známa, svět mu otevírá.“
Co podrobnějšího k tomu můžeme dodat? Nejdříve jsme si ukázali vystavené knížky od něj i o něm. Bylo jich plno. Na první pohled upoutaly hlavně učebnice, které byly ve své době převratné a díky nimž byl Jan Amos zván k reformě školství ze všech stran včetně Ameriky. Nemohl všem požadavkům vyhovět osobně, ale obdivovatele měl všude a podle jeho knih učili dokonce i jezuité. K jazykům, do nichž byly přeloženy, patřila mimo jiné i turečtina nebo arabština.
Překvapením výstavky byla sbírka duchovních písní, jejichž texty Jan Amos napsal. Dochovalo se jich více než sto a ještě teď se někdy zpívají. Asi nejznámější z nich je ta, kterou proslavil televizní seriál „F. L. Věk“ – „Soudce všeho světa, Bože“.
Hle, vyhnanec…
Slova z výše ocitovaného čtyřverší o vyhnanství jsou o to smutnější, že se to týkalo tisíců protestantů. Odcházeli s nadějí na návrat, ale to už se jim nikdy nesplnilo. Když v roce 1628 prchal s rodinou z Moravy Jan Amos, bylo mu 36 let. Doufal, že se poměry uklidní a ze všech sil se snažil k tomu přispět, jak jen to v té které zemi a období šlo. Postupem času se stal důležitou a vlivnou osobou a měl nejrůznější naděje toho pro vlast využít, jenže to vždycky ztroskotalo na nesplněných slibech, na nečekané smrti jednajících osob a podobně.
V Božích službách…
V Božích službách byl Jan Amos mimo jiné ve funkci biskupa a sekretáře Jednoty bratrské. Měl v církvi mnohé povinnosti, po všech stranách náročné, a přitom poctivě vykonávané. Jednotě byl navíc zavázán. A to souvisí právě s jeho učeností, o níž se ve čtyřverší také mluví. Kdyby mělo jeho vzdělání být závislé pouze na rodině, nebylo by valné. Student Jan velmi toužil po bližším poznávání Boha i světa a měl v členech Jednoty podporu. Byl za to vděčný a počítal s tím, že vše svou prací vrátí a vynahradí. Právě proto se stal co nejdříve učitelem a od toho se odvíjelo jeho přesvědčení o důležitosti vzdělání pro všechny, bez rozdílu majetku a pohlaví. Vlastní pedagogická práce mu také umožňovala ověřovat teorie praxí.
Zlobnou sílu sudby okusil…
Zlobná síla osudu do jeho života zasáhla tolikrát, až se to obyčejnému člověku zdá neuvěřitelné a neúnosné. Smrt sestry, rodičů, později dvou synků, první a druhé manželky, další ze čtyř sester, mnoha blízkých přátel a nakonec ještě i největšího pomocníka (a zároveň zetě) Petra Figula… zničení velké části majetku i výsledků práce, neutěšené poměry, vyhnanství, strastiplné cesty, častá nepochopení, vyčerpání sil, pochybnosti… Některá jeho díla svědčí o častých stavech zoufalství. Vyprávějí o pocitech truchlivého, o volání do nebe kvůli křivdám i o zdánlivě marném putování a hledání pravdy a krásy. Z „Listu Montanovi“ můžeme ocitovat například tato slova: „Když temnoty zhoustly a zdálo se, že už není naděje na lidskou pomoc ani radu, byl jsem zmítán úzkostmi bez konce… Namátkou jsem otevřel bibli a se vzdycháním jsem četl dál a dál. Když jsem pocítil, že se zármutek rozptyluje, popadl jsem pero a začal jsem zapisovat své úzkosti a všechny Boží léky proti nim…“
A se zbožností víra…
Záchranou pro něj byla vždycky hlavně zbožnost a stále znovu nalézaná víra, ale také práce. Dokázal být neustále aktivní, a tak měl čisté svědomí, že udělal, co mohl. A také zaměstnal mysl i něčím jiným, než byly pocity smutku a vyčerpání. Jan Amos snil o tom, že svět se dá změnit a že prostředky k tomu máme ve svých rukou. Chtěl povznést lidstvo prostřednictvím lepšího vzdělávání a pěstováním harmonických vztahů. Jednou z jeho dodnes často citovaných myšlenek je tato: „Každého člověka těší soulad – protože sám není ničím jiným než harmonií, zevnitř i zvenčí.“
Měl předchůdce, jimiž byli například Tomáš Štítný ze Štítného, Jan Blahoslav, Daniel Adam z Veleslavína, gramatik Elias Wilhelm Bodin nebo pedagogický reformátor Wolfgang Ratke. Mezi současníky měl spřízněné duše, ke kterým patřil mimo jiné otec jeho druhé manželky Marie Doroty. Příznivé bylo i to, že někteří členové Jednoty bratrské měli zpočátku dobré postavení a majetek a mohli být ostatním oporou. Takovou úlohu sehrál například Karel starší ze Žerotína. Jan Amos měl ovšem i odpůrce, jimž byl proti mysli mírný přístup k žákům a požadavek, aby se vzdělávali všichni, i chudí. Působilo to podezřele, mohlo by to narušit dosavadní obvyklé vztahy ve společnosti.
Velký francouzský vědec a filosof René Descartes vyslovil při jejich setkání pochybnost ohledně míchání věcí Božích a lidských. V církvi se také často diskutovalo o tom, zda Jan Amos nezachází příliš daleko, když se zajímá o nejnovější vědecké objevy a horlivě šíří zprávy o nich. Zastával geocentrismus, ale dobře znal i myšlenky Mikuláše Koperníka, pokoušel se sestavit perpetuum mobile (o němž hovořil jako o důkazu síly od Boha přítomné ve všem) a sám zručně soustružil jeho dřevěné součástky, od mládí pilně pozoroval přírodu a učil své žáky například včelaření, zajímal se o složení hmoty z atomů, seznámil se s uměním těsnopisu, uvažoval o univerzálním světovém jazyku…
V době pobytu v polském Lešně, když tam vypukl mor, se nespokojil s označením nemoci za Boží trest a s tím, že tam bylo zvykem nakažené vyvlékat pomocí háků a provazů za město. Přes velký odpor a obviňování, že právě exulanti mor roznášejí, prosadil ošetřování ran – když felčar nemocným jejich boule nařízl a dbal, aby zůstaly volné, dal jim šanci k uzdravení. A navíc, když se začalo více dbát na stav pitné vody, na vyhazování zkaženého masa, na ochranu proti blechám, atd., dal se mor zvládat. Jan Amos v rychlosti, za jedinou noc, sepsal v německém jazyce stručné pokyny a nazval je „Zpráva kratičká o morním nakažení z příčin zvláštních v čas přímoří v Lešně polském od církve české v vyhnanství v témže Lešně zůstávající učiněna a vytištěna“. Díky tomu, že zároveň okamžitě zapracovala bratrská tiskárna, bylo poslání zprávy rychle splněno a důvěra lešenských Poláků k exulantům se navrátila.
Učenost jeho svět mu otevírá…
Povzbuzen velkým úspěchem jím vytvořených učebnic, které mu doopravdy otevřely svět, chtěl Jan Amos sepsat vědomosti o všem dosud známém. Pansofie neboli vševěda, to bylo něco, na čem s velkou vytrvalostí pracoval až do své smrti. Těžce nesl, když mu skoro všechny jeho rukopisy shořely v roce 1656 při požáru v Lešně. Želel hlavně právě Vševědy. A stejně tak rozsáhlého českého slovníku (což byl výsledek skoro čtyřiceti let práce po nocích) a spousty dalšího. Věděl, že už jen malou část se mu povede obnovit.
Čím dál více se zaměřoval na myšlenky směřující k všenápravě věcí lidských. Usiloval o mírové řešení konfliktů a o radostnou spolupráci, danou poznáním, že tak je to mezi lidmi nejlepší a ve výsledku i nejsnazší, jen mít k tomu patřičnou moudrost a kázeň. I přes různé výkyvy, dané únavou a věkem, to sám ve své práci i v rodině dokazoval svým vlastním příkladem. Jeho přijaté jméno Amos znamená „milovaný Bohem“. To navzdory úskalím cítil. A stejně tak lásku lidí, kteří mu zůstali. K nim patřila jeho rodina (potomci jedné z jeho dcer žijí dodnes), přátelé a spousta jiných příznivců, jemu blízkých, ale i vzdálených a neznámých. Neví se tak úplně jistě, zda k nim patřil i jeho soused malíř Rembrandt van Rijn. Je to ovšem velmi pravděpodobné, protože byli v Amsterdamu takřka sousedé. Navíc jeden z Rembrandtových obrazů by mohl být Janovým portrétem. Co doložené je, to je celoživotní spojení s Mikulášem Drabíkem. Psali si a i se tu a tam setkali. Mikuláš Drabík měl různá zvláštní vidění, pokládal je za prorocký pohled do budoucna a snažil se Jana zapojovat do jejich šíření. U druhých to vyvolávalo nedůvěru a často i zlobu. Jan byl jedním z těch, kdo Mikuláše neodsuzovali a brali ho vážně, i když i on o jeho informacích pochyboval.
Ráj srdce
Portréty vážného vousatého starce upomínají na školní povinnosti, a přitom Jan Amos kladl kromě práce velký důraz i na odpočinek a radost. Škola hrou – k tomuhle sympatickému heslu patřilo (i přes časté nepochopení okolí a výtky, že se to ve škole nepatří) i divadlo, dovádění, dlouhé pěší cesty a poznávání krajiny, okouzlení rozmanitostí květin nebo zpěv. Jan Amos dbal na krásu slova a obdivoval jazyk Bible kralické. I on sám se vyjadřoval tak mistrně, a to v rodné řeči i v latině nebo v němčině, že například jeho „Labyrint světa a ráj srdce“ patří k nejznámějším českým dílům v dějinách. Byl čten po celém světě a je i teď, s údivem, jak jsou poutníkovy zážitky podobné těm našim. Jsou inspirací i současníkům, a tak se v knihách, v divadlech, při kulturních akcích nebo na internetu můžeme setkat s ukázkami. K nejnovějším patří představení oblíbeného komedianta Víti Marčíka.
Z dalších knížek Jana Amose mám za sebe nejraději „Informatorium školy mateřské“ a spisek „Jedno nezbytné“. A samozřejmě „Psaní a knihy s pomocnými dovednostmi“. Z životopisů lze určitě doporučit jak ty starší (od Františka Kožíka, Leontiny Mašínové nebo Miloše Václava Kratochvíla), tak nové. K nejlepším podle mého názoru patří příslušné kapitoly v „Toulkách českou minulostí“ od Petra Hory Hořejše (4. díl). Pro dospělé i děti vznikla krásná sváteční publikace „Jan Amos Komenský – Comenius“ od Renáty Fučíkové. Vysloveně dětem je určena knížečka „Jan Amos Komenský - očima Všezvěda Všudybuda a Magického Mámení“ od Tomáše Němečka. Ale hodně se z ní dovědí i rodiče.
Filmy a dokumenty mají také každý svoje přednosti, od „Putování Jana Amose“ přes přednášky Sabiny Laurinové (s výborně vybranými úryvky z knihy „O sobě“) ke snímku „Jako letní sníh“. Atd. atd.
Bezpečně odpočinouti…
Začali jsme při naší debatě mimo jiné připomenutím písně ze seriálu „F. L. Věk“, a abych měla něco schovaného pro radost na závěr, připravila jsem úryvek z díla „Praxis pietatis“, protože i ten je známý z téhož televizního programu (nebo z 1. dílu Jiráskovy předlohy). Vzpomínáte také?
„Dnešní den nedávničko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej, a hle, již zmizel! Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul, a na věky se nevrátí více? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě, a moudře sobě počínáme vidouce, an tu místa k přebývání není; časové sami k terminu věčnosti ustavičně nás podávají. Čím jsem se prohřešil dnes, Pane Bože můj, uveď to, prosím, v zapomenutí věčné, ať to mně ani tobě na věky na paměť nepřichází. A když večer života mého přijde, zamlouvám sobě, Pane Bože, u tebe skrýši, v níž bych až do veselého z mrtvých vstání bezpečně odpočinouti mohl. A potom v slávu přijmeš mne.“
Poznámka: další ukázky viz zde (v článku "Z myšlenek J. A. Komenského")
Alena Hrdličková, napsáno v březnu 2022