„První, kdo se z pozvaných dostavil, byl jakýsi kněz v obnošeném haveloku, s velkýma smutnýma očima“ – takhle je v knížce Václava Kaplického „Zaťatá pěst“ (1959) popsán strakonický rodák Josef Šmidinger. Ještě se tu o něm píše, že podivně poškubával ramenem a divně kroutil rty. Byl pohublý, v obličeji zažloutlý. Když byl rozrušený, dostával křeč do dásní a nemohl promluvit ani slovo. Oblečen byl hůř než kostelník. Kapsy jeho pláště byly plné knížek. Vědělo se o něm, že putuje po krajině a roznáší české čtivo a vůbec se všemožně snaží podpořit obrození českého národa a jazyka. Chodil v okovaných botách, se sukovatou holí, čelil často nepřízni počasí. Apoštol české knihy – tak jej nazývali jeho příznivci a byli mu vděční.
V knížce „Strakonická zastavení Františka Ladislava Čelakovského“ (1999) se o Josefu Šmidingerovi můžeme dovědět základní informace:
Narodil se 24. 10. 1801 ve Strakonicích, a to v rodině kupce, v domě na Velkém náměstí proti dnes již zbořené staré poště. Absolvoval hlavní školu ve Strakonicích, dále studoval písecké gymnázium. Středoškolská studia dokončil v Praze, kde také začal se studiem filozofie. V roce 1825 se zúčastnil srážek s řemeslníky a byl za trest násilně odveden na vojnu. Tam se stal poddůstojníkem. Z vojenské služby byl ze zdravotních důvodů propuštěn a vystudoval pak bohosloví. Vzhledem k tomu, že trpěl plicní chorobou, působil jako kněz (a to jen výpomocný) pouze krátce – tři roky v závěru svého života, v Hostomicích. Jinak byl učitelem (ve Strakonicích) a vychovatelem (v Němčicích, Volenicích a Tažovicích).
V roce 1843 založil na své útraty strakonickou knihovnu a ve své poslední vůli jí pak odkázal značnou finanční částku. Podpořil také místní chudobinec, nemocnici a učedníky, založil knihovnu v Němčicích, v Hoslovicích, povzbudil ke vzniku knihoven ještě i další obce. Získával předplatitele českého tisku, zakládal čtenářské besedy, sbíral peníze pro stavbu Národního divadla, shromáždil 20 000 zlatých do fondu Matice české a získal pro ni 400 nových členů. Jeho osobnost inspirovala Aloise Jiráska k vytvoření postavy horlivého kněze Matouše Vrby v románu „F. L. Věk“.
Při jedné ze svých cest se Josef Šmidinger nachladil a 2. 2. 1852 v Hostomicích zemřel. Je tam i pochován. Byl o dva roky mladší než F. L. Čelakovský a zřejmě se s ním znal už z dětství ze školy. Oba se přátelili s J. V. Plánkem. V jednom z Plánkových dopisů se píše například toto: „… Pan P. Šmidinger se v našem okolí brzy stane pro literaturu nesmrtelným, škoda, že nejsou v každém kraji takoví dvá…“
Stejné politování, že není víc takových, je obsaženo i ve výše zmíněném románu „Zaťatá pěst“: „… Hostomický výpomocný kněz se dal do kopce k Třebotovu, drahlovičtí baráčníci se ubírali dál podle Berounky. Ale dlouho se dívali za tím podivným knězem, který si nedal líbat ruce jako jiní, který za ně zaplatil přívoz a ještě je obdaroval knížkou a novinami. Kráčel i do kopce vojenským krokem, nevyhýbal se blátu ani se neohlížel.“ Baráčníci litovali, že nemají takového kněze ve své obci: „Knížku mi dal, a ani krejcar nevzal… Zato každý jiný bere i za to, když se na tebe jen podívá…“
Na místě bývalého rodného domu Josefa Šmidingera je dnes budova České spořitelny, a.s. Na její fasádě je umístěna pamětní deska. Hlavní poctou této naší významné osobnosti je ale pojmenování strakonické Šmidingerovy knihovny – jedné z nejstarších v ČR.
Alena Hrdličková, napsáno v únoru 2022