O splněném snu Jiřího Trnky

„… Všechno, co je v tom odvětví dobrého, s ním musí počítat. Nemusí z něj vycházet, může ho i popírat. Ale nemůže ho obejít…“ Tahle slova Jana Wericha patří Jiřímu Trnkovi (24. 2. 1912 – 30. 12. 1969) a jeho významu pro loutkový film. Stejný názor sdílely i nejrůznější světové poroty, když udílely výsledkům Trnkovy práce jednu cenu za druhou.

Jak k tomu vůbec došlo, že v oboru animovaných příběhů pro děti i pro dospělé, kterému do té doby kraloval Američan Walt Disney (1901-1966), se objevila tak výrazná osobnost s vlastním odlišným stylem a získala si srovnatelnou popularitu? Podle vlastních slov Jiřího Trnky stála za tím vším jeho touha celý život pokračovat v dětských hrách a tvořivosti. Pocházel z chudé rodiny a byl zvyklý se zabavit se zbytky materiálů darovaných otcem klempířem a maminkou švadlenou. Rád a dobře kreslil, a když začal chodit na plzeňskou reálku, povšiml si jeho talentu jeden z jeho učitelů – profesor Josef Skupa. Návštěvy ve Skupově loutkovém divadle a spolupráce s ním, to vše Jiřího velmi těšilo, a navíc to byla příležitost přivydělat si a vypomoci tak rodičům. 

Jak velkou touhu po výtvarném umění projevoval Jiří už jako maličký, to vypověděla jeho maminka ve svých vzpomínkách. Například o tom, jak se děti rády dívaly na výtvory strýčka Oty, vystavené občas doma na krejčovské tabuli: "... Tu býval Jirka rozpálený jako v horečce a mohlo kolem něho hořet, on nic neviděl ani neslyšel, jen svýma dychtivýma očima hltal všecky ty rozložené obrázky. Otevíraly se tu před ním pravé divy světa..." Díky úspěchům na výstavách a po přímluvě J. Skupy se Jiřímu nakonec splnil sen vystudovat pražskou Uměleckoprůmyslovou školu (v letech 1929-1935). Pro rodinu i pro něj samotného to bylo mimořádně těžké. Bylo to v době hospodářské krize, otec jako řemeslník zkrachoval, matka po celá ta léta takřka nevstávala od šicího stroje (ani v neděli), všichni i s bratrem Rudolfem žili velmi skromně a kromě neustálé práce a učení si dopřávali jen tu a tam návštěvu biografu nebo domácí večerní posezení při hře na kytaru a housle. Pracovali v jedné místnosti a zpívali si nebo povídali, stíhali to všechno naráz.

„… Sedmnáctiletý přijel z Plzně do Prahy s kufrem plným loutek. Tvář bledá s velikýma očima ve vyhublém obličeji, vysoký, ramenatý, ale velmi štíhlý, s jizvou zdůrazňující zvláštní dojem. Málomluvný, asi plachý, jistě hrdý. Kromě grafiky – jeho skvělé loutky! Dívali jsme se na něj z dálky a s úctou. Kdepak se mu přiblížit nebo dokonce s ním hovořit, byl jako z jiného světa. Ať dělal cokoliv a kdekoliv, působil zvláštně, ba důstojně. Bylo to vrozené? Exupéry říká: Člověk je ten, kdo v sobě nosí bytost, která ho přesahuje… Nechtěl provokovat, ale mnozí nesnášeli jeho uzavřenost, nesdílnost, měli ji za pýchu. Nesnášeli ani jeho úspěchy, kdežto on se radoval ze všeho, co se komu podařilo. Oceňoval dobré výsledky, poctivé řemeslo…“ Takhle viděla svého budoucího muže spolužačka Helena a bylo to zaznamenáno v knížce Růženy Trnkové „Můj syn“.

Když začal studovat i mladší Ruda (a to techniku), byla situace pro rodinu už takřka neúnosná. Naštěstí Jiří vyhrál v roce 1934 první cenu 2 500 korun ve výtvarné soutěži a pak ještě tutéž vysokou částku za použití návrhů. Oběma chlapcům se díky tomu povedlo školy dokončit a postavit se na vlastní nohy.

Jiří si tak navykl na závratné pracovní tempo, že v něm už nikdy nepolevil. Dokázal dokonce malovat oběma rukama zároveň, jako když se hraje na klavír. Nedělal to jen ve chvílích spěchu, ale kdykoliv. Byl totiž levák, přecvičený podle tehdejších zvyklostí na praváka, a tak levou ruku si šetřil na hlavní motivy a pravá zvládala pozadí. Rád u toho poslouchal rozhlas nebo něčí vyprávění a doplňoval si tím svoje rozsáhlé vědomosti z nejrůznějších oborů. Odpočíval vždycky v pátek večer, kdy samotu ateliéru vyvažoval návštěvou vinárny s hudbou a s množstvím hostů. Primáš při jeho příchodu vždycky zastavil, co se hrálo, a dal nástup k Trnkovu oblíbenému Rákocziho pochodu od Hectora Berlioze.

Byl-li Jiří zrovna někde v cizině na předávání cen nebo na přehlídce filmů, snažil se vždycky si zařídit čtvrteční návrat a svůj zavedený rituál dodržet. Kromě toho se mu na cestách stýskalo po rodině. Měl velmi těsný vztah hlavně s maminkou a s Rudou a od dětství těžce nesl, když někdy nemohli být spolu. V roce 1958 se bohužel s oběma musel rozloučit navždy. Bratr tragicky zemřel a měsíc po něm i maminka. Lásku k Jiřímu choval i jeho otec, ale nechápal zprvu synovu zálibu v tvorbě loutek. Považoval to za hraní, které jej odvádí od učení, a dokonce mu jednou několik výrobků spálil v kamnech. Teprve uznání cizích lidí na výstavách bylo příčinou změny a přispělo k souhlasu, že Jiří může umění i vystudovat.

Na studiích se Jiří seznámil s budoucí první manželkou Helenou Chvojkovou (1912-1987). V roce 1936 se vzali, na jaře 1938 se jim narodila první dcera a pak ještě dvě další děti – Jiřík (1940-2003) a Helenka (1945). Starší generace čtenářů si ještě pamatuje knížku „Zuzanka objevuje svět“, kterou mladí manželé tehdy společně vytvořili. Radost jim ale kalily válečné události a také těžké nemoci. Nejhorší to bylo v roce 1944, kdy Helena dostala silnou angínu a obě děti chřipku s vážnými komplikacemi. Zuzanka dokonce na čas částečně ochrnula a jen zázrakem přežila. Doba nepřála ani loutkám, ani scénografii, ani navrhování a výrobě hraček, bylo ale možné se věnovat knižním ilustracím. Jejich výsledná kvalita byla sice kvůli ošizeným materiálům špatná, ale i tak je čtenáři vděčně přijímali. Takto vznikla mimo mnoha jiných knih i dodnes vydávaná „Perníková chaloupka“ s podivuhodnými verši Václava Renče (1944). Spojení obrazu s textem je zde tak přirozené, že v jiné kombinaci autorů by bylo těžké si toto dílko představit.

Děti vzpomínaly na Jiřího Trnku pěkně a stejně tak i na prostředí Turbovy vily v Košířích, kde vyrůstaly: „… Byli jsme tam v nájmu, ale ten dům, tátův atelier, zahrada kolem, to bylo něco tajemného a krásného. Byla tam nejrůznější zvířata a dokonce holubník. Bylo to i díky tomu opravdu krásné dětství…“ (Zuzana Ceplová v rozhovoru s Ninou Malíkovou – viz zde). Hraná část filmu „Císařův slavík“ (1948) byla natáčena právě v těch místech. A jistě se s nimi setkáváme i v knížce „Zahrada“ (1962), kterou Jiří Trnka nejen ilustroval, ale i napsal. Další inspirací pro ni byl plzeňský Mikulášský hřbitov. A zdánlivě zlý morous kocour, to byl tak trochu Jiří Trnka sám. Líbilo se mu dělat si tímhle způsobem ze sebe a z přátel legraci. Proto také vystupuje v „Zahradě“ i jezevčík Cvoček – tak se totiž jmenoval pes Jana Wericha. A v knížce se mluví o tom, jak se blecha z Cvočkova nosu přestěhovala pánovi pod vestu a pak do plnovousu…

V loutkové parodii na westerny „Árie prérie“ (1949) se Jiří Trnka objevuje jako opilý vozka. Kromě toho má padouch podobu Jiřího Brdečky a krásná dívka v dostavníku byla vytvořena podle Trnkovy druhé ženy Věnceslavy Asmanové. Z tohoto svazku se narodila dcera Klára (1949) a syn Jan (1956). S novou rodinou žil Jiří Trnka na Kampě a přátelil se s Janem Werichem, sousedem a spřízněnou duší – byli každý jiný, ale hodili se k sobě a měli i podobný osud. Navíc je spojovala společná práce na některých filmech („O zlaté rybce“, „Dva mrazíci“, „Osudy dobrého vojáka Švejka“, „Císařův pekař – Pekařův císař“). Jan Werich v knize rozhovorů s Jiřím Janouškem potvrdil to, co říkali i jiní – že jim to šlo všechno jakoby samo. Bez zastávek, bez potíží, bez velkých domluv. Na někoho působil Jiří Trnka nepřístupným dojmem, ale při bližším seznámení se ukazovalo, že je to dobrý společník. Byl přímý a spravedlivý. Musel se ale často obrnit trpělivostí, protože ne každý si dovedl všechno tak rychle domyslet a udělat jako on sám. Byl zvyklý, že jemu šlo všechno snadno. Uměl stejně dobře soustružit dřevo jako šít loutkám oblečky, vybírat vhodné materiály, sladit barvy... Vynikal i v jiných dovednostech než ve výtvarných. Lehce se například učil hraní na hudební nástroje, ať to byla kytara, nebo třeba dudy.

Spolupráce s dalšími výbornými autory, mimořádná výkonnost Trnkova i ostatních, přízeň poválečné doby, to vše dalo vzniknout obrovskému dílu a velké slávě. Tehdejšímu režimu byl sice Jiří Trnka pro své názory a apolitičnost nepohodlný, ale přinášel státu srovnatelné množství valut jako kterákoliv z našich největších továren. A tak mu bylo, dá se říci, přáno. Ceny z mezinárodních festivalů vytvářely dojem, že socialistické zřízení je příznivé pro vznik vkusných, poetických uměleckých děl a že tvůrci mají ustláno na růžích. O skutečných pocitech Jiřího Trnky ale velmi výmluvně vypovídá jeho poslední film „Ruka“ z roku 1965. V něm autor předpověděl vlastní tragický osud.

Jan Werich charakterizoval povahu Jiřího Trnky takto: „… Trnka byl barokní muž… Měl v sobě jemnost, lyriku, a zároveň divokost…“ Sám měl podobné vlastnosti. Co měli také společného, to byl mimo jiné i nezdravý způsob života. Kdysi velmi štíhlý Trnka ke stáru přibral, trpěl cukrovkou a rozedmou plic. Jan Werich si dělal legraci, že když se jejich robustní postavy podobné almarám někde společně objevily, vypadalo to, jako kdyby se stěhovala selská jizba. Oba byli navíc velmi silnými kuřáky. Hlavně ale psychicky trpěli tím, že nemohli tvořit podle svých představ. V očích veřejnosti si žili na vysoké noze a ostatní jim mohlo být jedno, jenže umělci touží po možnosti sdílet nápady s živými lidmi, ne s šuplíkem.

V posledních letech se Jiří Trnka zase více věnoval malířství a sochařině. Z filmů vytvořil kromě „Ruky“ i strašidelnou „Kybernetickou babičku“ (1962) podle námětu Ivana Klímy a příběh z Dekameronu „Archanděl Gabriel a paní Husa“ (1964).  Plánoval natočit tehdy ještě málo známého Tolkienova Hobita (viz podrobný článek na internetu - zde), ale to už nestihl. Dožil se jen 57 let.

Při Středečním zastavení, které se konalo 6. 4. 2022 na pobočce ŠK Za Parkem, jsme se shodli na tom, že jsme si k dílu Jiřího Trnky hledali cestu postupně a ne všechno se nám zalíbilo hned v dětství. Ale každý z nás se setkal s něčím, co měl od něj rád. Pro někoho to byly ilustrace v Hrubínově „Špalíčku veršů a pohádek“ nebo v Karafiátových „Broučcích“, někoho zároveň děsily i přitahovaly obrázky k pohádkám Andersenovým, někdo hýčká ve své knihovničce Seifertovu „Maminku“. A víte, že ten klučina na úvodním obrázku je sám malý Jiřík?

Pro mě byly tou první oblíbenou knížkou s Trnkovými obrázky „Bajky dětem“ od Oldřicha Syrovátky. Z filmů jsem asi tak ve věku první třídy viděla nejdříve „Císařova slavíka“ z roku 1948 a byla jsem zklamaná, že je tam toho málo o dětech z hrané části. Čekala jsem, že si budou něco povídat, hrát si spolu, a ono nic, jen je to naznačené potom zase na konci, když se chlapec uzdraví a probere se z horečnatého snu. Škoda, že jsem tehdy neviděla třeba „Dva mrazíky“ (4954), kde by mě okouzlily realistické loutky koní a rozesmály by mě hlasy Jana Wericha a Vlasty Buriana. Až jako starší jsem byla v kině na „Bajajovi“ (1950), na „Starých pověstech českých“ (1952) a na „Špalíčku“ (1947), což se mi všechno líbilo moc a moc. V celovečerním dokumentu „Jiří Trnka: Nalezený přítel“, vytvořeném Terezou Brdečkovou a Joëlem Fargesem po sedmiletých přípravách teprve nedávno (2019), je postavička Bajaji přirovnávána k mladému Jiřímu a zakletá maminka v podobě bílého koníčka k jeho vlastní mamince – a něco na tom určitě je.

Vůbec nejvíc mě ale překvapil a potěšil „Sen noci svatojanské“ (1959). Věděla jsem, že to téma J. Trnku přitahovalo od mládí a že tento film byl vybrán, trochu proti jeho vůli, jako vůbec první loutkový širokoúhlý na světě. Kvůli různým potížím (např. s vyvoláváním dováženého filmového materiálu) vznikal velmi dlouho, ale výsledek je z mého pohledu ohromující. Jiří Trnka měl sice nejraději, když se vše vyjadřovalo pouze pohybem loutek a hudbou (jako např. ve filmu „O skleničku víc“ nebo v „Čertově mlýnu“), ale zde šlo o krásné spojení se slovy W. Shakespeara převyprávěnými Josefem Kainarem a přednesenými Rudolfem Pellarem a je radost komentář poslouchat. Hudbu složil Václav Trojan, dirigoval Karel Ančerl, na scénáři spolupracoval Jiří Brdečka. Samá velká jména. Loutky oživili naši nejlepší animátoři (např. Bohuslav Šrámek, Stanislav Látal, Jan Karpaš nebo Břetislav Pojar) a spolupracoval při tom dokonce choreograf. Tím byl světoznámý mim Ladislav Fialka. Závěrečná slova zní přímo magicky: „… Je něco v našich snech, co životem nás vodí, je něco v našich snech, co nikdy nezmírá. A což teprve ve snu pana Shakespeara!“ Myslím, že totéž by se dalo říci i o snu Jiřího Trnky, který se mu splnil a o nějž se s námi tak štědře podělil…

Poznámka: Další zajímavosti o J. Trnkovi si můžete přečíst v článku "K výročí narození Jiřího Trnky", viz zde - https://www.knih-st.cz/content/k-vyroci-narozeni-jiriho-trnky.                                                                                                    

Alena Hrdličková, napsáno v dubnu 2022

 

Klíčová slova: