Před necelými dvaceti lety si strakonická veřejnost povšimla, že v souvislosti s historickým bádáním a naučnými akcemi se začala objevovat dvě nová jména: Jiří Kupka (viz samostatný článek zde) a Karel Skalický. Působilo to překvapivě, protože podle šíře záběru a neotřelých témat se zdálo, že jde o starší, zkušené pány, a přitom jejich pozvánky a články, to všechno se objevilo naráz, nečekaně. Bylo to tím, že oba byli v té době ještě vlastně začátečníky, i když už zároveň nezvykle pokročilými.
Mladší z nich, Karel Skalický (narozený 1. 9. 1979), se věnoval už v devadesátých letech minulého století pilně činnostem spjatým s jeho bydlištěm, Řepicí. Pod hlavičkou Sdružení pro obnovu Řepice a okolí (SPOŘ A OKO) se konaly nejrůznější akce a práce zaměřené na obnovu, udržování a provoz nemovitých památek na území bývalého prácheňského kraje, a to zejména právě na území obce Řepice. Dále si toto občanské sdružení kladlo za cíl zlepšení kulturního a historického povědomí co nejširších vrstev obyvatel. Tamní festiválky byly proslulé – vždyť na ně přijížděly i takové osobnosti, jako např. Sváťa Karásek, Jáchym Topol nebo Pavel Zajíček.
Pokud jde o historii, jedním z počinů SPOŘ A OKO byla například oprava klenutého kamenného můstku u Pravdova mlýna v září 2005. Plakátky tehdy byly vyvěšeny i ve Šmidingerově knihovně a zaujaly čtenáře všeho věku, protože k Řepickým rybníkům se často chodí na procházku a o stavu můstku, zarostlém mladými stromky, se všeobecně vědělo. Jen nebyl nikdo, kdo by záchranné práce zorganizoval. A najednou se něco takového dělo, co potěšilo.
Brzy následovaly další historicky zaměřené akce, kde bylo možné se s Karlem Skalickým častěji vídat, a to například zájezdy a přednášky zaměřené na osudy židovského obyvatelstva na Strakonicku, Písecku a v přilehlém okolí. Byli zváni odborníci z Prahy i odjinud, vše to bylo zorganizováno velmi dobře, a navíc jednoho ze zájezdů se ujal K. Skalický formou záskoku i sám. Zájem veřejnosti byl velký, nebyl problém naplnit objednané autobusy, ale konaly se i akce komorního charakteru a i ty měly svůj osobitý ráz. Kdo na nich byl, nezapomene na ně. Patří k nim i pietní setkávání poblíž místa, kde byla dříve ve Strakonicích synagoga. Karel Skalický promluvil několik slov, Jakub Frydrýšek zahrál na violu, přítomní přečetli z lístků, které dostali, postupně několik desítek jmen našich bývalých židovských sousedů, jimž nebylo dopřáno přežít genocidu. Kolem procházeli lidé se svými běžnými starostmi, sem tam se někdo ohlédl, co se to děje, a pak šel zase dál. Kroky dozněly, přiblížily se jiné. Ze silnice bylo slyšet motory projíždějících aut. A do toho všedního šumu zaznívala ta dlouhatánská řada jmen lidí, kteří byli z proudu života násilně vytrženi.
Jindy byla příležitost poslechnout si písně v jidiš v podání herečky Hany Frejkové a dozvědět se o její knížce vzpomínek „Divný kořeny“. Účastníků se sešla jen hrstka, ale i tak se díky této akci začala knížka v knihovně mnohem více půjčovat a půjčuje se dodnes. Ještě slabší byla účast na koncertu rodinné skupiny Tiferet. Ze Znojma přijel devítičlenný soubor rodičů a jejich sedmi dětí, v hledišti si jejich produkci poslechlo osm diváků. Následovalo pozvání na Mezinárodní dudácký festival a velké zadostiučinění, protože ta samá skupina si tam vysloužila mohutný potlesk vyprodaného letního kina. Tak se to se sledovaností střídalo. Při pokusu rozjet a udržet činnost Kulturního prostoru Mravenčí skála byl někdy sál natřískaný, někdy skoro prázdný. A tak dále a tak dále.
Ale spokojenost byla stálá, protože kdo přišel, ten se toho hodně dozvěděl a inspiroval se k dalšímu zájmu. Jen ti, kteří mají potíže s delším soustředěným nasloucháním, postupně odpadli, protože si nezvykli na časté přebíhání z tématu na téma. Někomu to nevyhovuje, chce mít výklad přehledný. Ten ale má rozhodně kam jít, protože tahle podmínka je skoro všude splněna a stačí si jen najít, co kdo v takovém duchu pořádá. Naproti tomu, kdo vnímá i při odbočení od hlavního směru jasnou souvislost, proč se to tak děje, ten je rád, že se toho mnoho zmíní i mezi řádky, na co by jinak nepřišla řeč.
Současným povoláním Karla Skalického je už patnáct let funkce ředitele Městského muzea ve Volyni (více viz rozhovor pro Deník zde). Tedy práce na poli historie, k níž směřoval už od raného dětství a jako student byl vydatně podpořen především profesorkou Boženou Býčkovou-Mikátovou (1938-2001), která jej učila na strakonickém gymnáziu. A zase ten častý údiv nezasvěcených: Jak je to možné, že tak malý tým dokáže každý měsíc připravit tak pestrý program? Výstavy, koncerty, přednášky, tvořivé činnosti (samozřejmě také v odpovídajícím duchu, přibližujícím um předků), Pokoutní kruh prácheňské vlastivědy… A ten pán, který jednou za měsíc chodí s partou nadšenců cestou necestou Pošumavím a zasvěceně komentuje všechno, co je v dohledu, to je opravdu pan ředitel? Neměl by mít sako a kravatu? Tenhle vlasatý vousáč má přes rameno ošoupaný batůžek a na koníčku nese malé dítě (mimochodem, doma má ještě pět dalších, od miminka po skoro už dospělou studentku)… A ta pořád ještě s úspěchem používaná brožurka „Kaple, kapličky a boží muka Pootaví“ z roku 2006 je opravdu od něj? Jak mohl dát ty podrobnosti dohromady, když mu tehdy nebylo ještě ani třicet let?
Je to tak: průvodce po drobných sakrálních stavbách dolního Pootaví je skutečně od toho samého Karla Skalického z Řepice, a ne od jeho mnohem staršího jmenovce, také historika. A z toho dalšího se toho dá jmenovat ještě plno: účast na soupisu židovských rodin, na vzniku monografie „Jakub Bursa a jihočeská venkovská architektura“ (spolu s kolektivem autorů, 2015), spoluautorství knihy „Obrazy z dějin Strakonic: 650 let města“ (spolu s Ondřejem Fibichem, 2017), uspořádání archivního fondu z pozůstalosti Jana Pavla Hilleho, spousty drobných spisů a článků, komentářů…
I pro Šmidingerovu knihovnu toho Karel Skalický udělal tolik, jako málokdo. 27. 1. 2007 se konala památná komentovaná procházka po strakonickém hřbitově, při níž si s námi zašpásovala příroda a seslala tolik sněhu, že se musel z náhrobků odmetat smetáčkem (viz zápis zde). A zatímco až do té doby byla zima teplá, toho dne se mezi hroby pohybovalo 40 zakuklenců. Vynahradili jsme si to brzy (9. 9.) při opakování akce za příhodnějších podmínek a se spoluúčastí básníka Víta Kremličky. Následovala dlouhá řada „Strakonických příběhů“, což byly přednášky konané každý měsíc a navštěvované víceméně stálou skupinou příznivců v počtu kolem 20-30 osob. Poslední (s číslem LXIX) byly v září 2019. Dál už se nám K. Skalický přes veškerou dobrou vůli věnovat nestíhal, ale na 8. 11. 2023 slíbil spolu s Ondřejem Fibichem účast na Vícehlasech č. 32. Pořad se jako všechny Vícehlasy natáčel. Máte-li tedy i vy pochybnosti o tom, co všechno ten mladý historik stíhá obsáhnout, najděte si na webu ŠK (v záložce "O nás") záznam a přesvědčte se sami : o)
Alena Hrdličková, napsáno v listopadu 2023