„… Jsem do dneška přesvědčen, a pozdější mé zkušenosti mi to potvrdily, že není řeky – aspoň já jsem žádné nenašel – v níž by koupání poskytovalo takového požitku jako právě v Otavě a v té zase zvláště ve Štěkni. V hořejším svém toku, od Rejštejna do Sušice a odtud do Horažďovic, je příliš prudká, také tu mohutným kamením, onde drobným štěrkem příliš zanesená, tichých míst poměrně málo, ale zde je řečiště přímo ideální – tichá plesa se střídají s proudy, hloubku si člověk najde, jaké si právě přeje, voda brunátná na pohled, kde se pění, s leskem do zlatova, čistá a živá, ani příliš studená, ani příliš teplá, i za největších veder osvěžuje neobyčejně…“ To se nám, kdo bydlíme ve Středním Pootaví, hezky čte, viďte?
Otava je mezi plavci i vodáky velmi oblíbená ještě i po stu letech od doby, kdy ji do nebe vychvaloval Karel Klostermann (13. 2. 1848 – 16. 7. 1923) na několika místech svých vzpomínek „Červánky mého mládí“ (1926). Vyprávěl o svých dětských dobrodružstvích, při nichž se s řekou dokonale sžil. Už v útlém věku, při pobytu v Žichovicích, se naučil výborně plavat, v novém domově ve Štěkni (v letech 1860-1862) se stal vůbec nejlepším plavcem a potápěčem mezi vrstevníky a tohle prvenství mu bylo velmi milé. I když se snažil být dobrým žákem ve škole, znalost řeky a přírody kolem ní, houževnatost a otužilost pokládal za mnohem důležitější.
Rodiče, milovaná chůva i někteří učitelé jej vedli k co největší ohleduplnosti vůči všemu živému a on sám to cítil také tak. Proto si tak dobře zapamatoval a po letech zapsal ničení perlorodek, důvody úbytku ryb, chování nenechavých kluků, utrpení zapřažených dobytčat sužovaných hmyzem… Sám se někdy z nerozumu něčeho nepatřičného zúčastnil, třeba dráždění býka, ale byl vždycky otcem usměrněn a rychle se to naučil chápat i přijímat.
V Kompostu č. 12/2018 jste si mohli přečíst úvahy K. Klostermanna o bezcitnosti napsané po skončení I. světové války. Skoro nic se v tomhle směru od té doby bohužel nezměnilo. Zato v krajině je teď toho už málo, co by její někdejší milovník dnes vůbec poznal. Ve Štěkni u zámku se stále ještě daří obrovským starým stromům, jejichž vzhled byl jistě úctyhodný už tenkrát, ale ostatní památné dřeviny našeho regionu odcházejí velmi rychle jedna za druhou, Jsme poslední, kdo je ještě zažili při síle a kráse – Václavskou lípu, Velenovského buk, topol Hvězdu, vrbu v hradním příkopu, od nedávné doby značně už ořezanou Sudslavickou lípu… Tůně v nivách, slepá říční ramena, klikaté potůčky – to je skoro všechno minulostí, stejně jako květnaté louky, pole rozdělená mezemi nebo zahrádky plné vůně a ptačího zpěvu.
Právě na zahrádce ve Štěkni zažíval malý Karel podobné štěstí jako u řeky a zde se také nejvíc od otce dozvídal: „… Rozuměl on přírodě a z té dobré duše ji miloval, znal hlasy ptáků, věděl, kde a kdy který z nich si staví své hnízdo, znal i jména všech motýlů denních, všech lyšajů a kdejaké můry, a věděl, na kterých rostlinách žijí jejich housenky, a my děti jsme naslouchaly jeho výkladům, berouce z nich nevylíčitelnou rozkoš. Bylo nám přísně zakázáno je chytati nebo jakýmkoli způsobem znepokojovati, jen pozorovati jsme je směli a bráti z nich potěšení…“
Jen dědeček nechtěl vlahých letních večerů užívat venku u domu a zavíral se za okno, ve strachu, aby jej vánek od řeky nenakazil zimnicí. Ta totiž skutečně na některých místech se silně podmokřenou půdou hrozila, protože zárodky byly přenášeny určitým druhem zde žijících tiplic. Vztahovalo se to na partie východně od Štěkně, na Hlubokou, Zbudov aj. Nelze se tedy divit snahám předků o vysušování a přeměnu bažin na úrodná pole. Stará literatura nás učí porozumět postupům, které měly kdysi své opodstatnění, zatímco dnes zase z jiných důvodů se od nich upouští. Nebo naopak. Takovýchto srovnání se při čtení Klostermannových vzpomínek nabízí spousta, ať jde o přírodu, hospodaření, politiku, rodinný život, školství, celkový pohled na svět, atd. atd. Mnohé z toho, co jsme se ve škole při dějepisu dověděli jen v náznaku, si zde můžeme oživit a doplnit.
Jak je vidět ze vzpomínek i z dosud stále ještě velmi oblíbených románů a povídek, v něčem jsme pokročili a Karel Klostermann by z nás měl radost, v něčem je naše doba oproti té jeho ještě méně bezpečná a přívětivá a je to na nás, jaké bude pokračování. Pokud byste si chtěli právě z „Červánků mého mládí“ přečíst více, najdete je ve fondu naší Šmidingerovy knihovny v novém vydání pod názvem „Vzpomínky na Šumavu I. Kniha pamětí“. Internetová Databáze knih by vám potvrdila, že čtenářské hodnocení tohoto titulu je u obou jeho vydáních mimořádné – přes 90 %.
Výstižně se k němu vyjádřil například čtenář s přezdívkou Marlowe: „Vůbec se to nečte lehce, člověk si musí zvyknout na dlouhé popisy, detailní místopisné i životopisné vsuvky a mnohé vysvětlující odbočky, přece jenom je znát, že Vzpomínky vznikaly už někdy před sto lety – ale jakmile přivyknete způsobu a tempu vyprávění, najednou zjistíte, že TOHLE se naprosto vymyká (téměř) všemu, co jste kdy přečetli. Vlastně je to neskutečně zajímavé knížka… Doba, o které autor píše, vztahy mezi lidmi, styl života, popis mravů a zvyklostí, stravování, oblékání, bydlení nebo třeba popis studia na školách, to všechno vás naprosto uchvátí svou autentičností – a vám nezbude, než mlčky obdivovat upřímnost, opravdovost a v neposlední řadě i neskutečnou pokoru, s níž Karel Klostermann k sepsání svých pamětí přistoupil…“ (viz zde).
Poznámka: Další dva články týkající se K. Klostermanna najdete zde a zde.
Alena Hrdličková, napsáno 15. 7. 2023