V úterý 7. 1. 2025 jsme si při akci ŠK na kopci Vlčiny krátce popovídali o strakonické rodačce Lucii Fríbertové (12. 12. 2000 – 21. 12. 2023). Tato nadaná a ve škole (FF UK) velmi oblíbená studentka bohemistiky a češtiny v komunikaci neslyšících, která se mimo svůj obor zabývala navíc i hudbou a výtvarným uměním, se bohužel stala jednou z obětí agrese, jejíž výročí jsme si před několika dny (21. 12.) připomněli. Rodina a přátelé vydali před Vánoci sbírku „Vlčí poezie“ s ukázkami básní, které Lucie stačila napsat, a protože máme tuto knihu ve fondu ŠK, je možné si ji půjčit a přečíst. Ukázky najdete na webu Databáze knih (zde) -  například:

Dneska tě mám obzvlášť ráda

Proč?

Protože můžu.

Můžu se na tebe usmát.

Můžu tě pohladit.

Můžu s tebou tancovat.

Můžu všechno, co budu chtít.

A já si vybrala tě mít ráda.

Lucie byla absolventkou strakonického víceletého gymnázia. Absolvovala s výborným prospěchem a ve speciálním čísle gymnaziálního časopisu „Grafoman“ na ni spolužáci i učitelé vzpomínají jako na sympatickou, přátelskou dívku. Verše skládala už tehdy a mezi její oblíbené básníky patřil J. H. Krchovský. Není divu, že se rozhodla studovat český jazyk i na vysoké škole. Vedle studia a umění měla ráda hlavně přírodu, starala se o květiny a o domácí mazlíčky a zajímala se o ochranu životního prostředí. Svoje záliby sdílela se svou milující rodinou a s přítelem.

Ze Strakonicka (a to z Blatné) pocházela i třiadvacetiletá Luciina spolužačka z oboru komunikace neslyšících Tereza Skolková. Na webu FF UK v příspěvku „Nikdy nezapomeneme“ (zde) je možné si vyhledat o obětech střelby podrobnosti, pozastavit se nad tragikou té události i nad solidaritou pracovníků a studentů univerzity a také mnoha bezejmenných osob z řad veřejnosti.

Charakteristiky jednotlivých osobností, které v osudný den na FF zahynuly, svědčí o jejich hezkých vlastnostech i o vřelém vztahu rodin a přátel k nim. Řečeno slovy Marka Orko Váchy, „v každém z nás jsou jiné krajiny, jiné možnosti věčnosti.“ Je dobré mít to na paměti. A taková sváteční setkání, jako byl náš novoroční výlet, jsou dobrou příležitostí se na chvíli vyvázat z běžných starostí a o něco více vnímat pocit sounáležitosti a zodpovědnosti za náš vztah k lidem i k okolí a za to, jak si kdo vedeme.

Zlé události přicházejí a vždy se najde nějaká skulinka, kudy se nám vkradou do života. Platí ale i opačná zákonitost, že denně se naskýtá příležitost udělat něco s větším nasazením, ochotněji a lépe, než kolik nám pohodlnost našeptává, a ovlivnit tím osud svůj i lidí kolem sebe. A nejen lidí. Je to na nás, co si v které chvíli vybereme. A i když se nám stane, že něco neuhlídáme, je tady další minuta a hodina a den, kdy to můžeme napravit…

Alena Hrdličková, napsáno v lednu 2025