Máte nějakou představu, jak to mohlo vypadat v domácnosti lékaře v polovině 19. století? Žila rodina na jednom místě, nebo se často stěhovala? Patřila ke smetánce, nebo ne? Napadají vás nějaká konkrétní jména z té doby?
Jedním z těch, kdo tehdy u nás lékařské povolání vykonávali, byl otec Karla Klostermanna, jménem Josef (1814-1875). Působil například v Haagu, v Sušici, v Žichovicích, ve Štěkni, v Kašperských Horách… Ani v jednom z bydlišť to nebylo jednoduché, a i když Josef Klostermann i jeho žena Charlotte byli oba velmi schopní i pilní, měli co dělat, aby rozrůstající se rodinu zabezpečili. Dvě nejstarší děti zemřely, dalších bylo nakonec deset. Pět chlapců, pět dívek. Nejstarší byl budoucí spisovatel Karel (1848-1923).
Ze všech svých domovů měl Karel nejraději ten štěkeňský. To byl zrovna ve starším školním věku a skoro všechen volný čas trávil u řeky Otavy. Pomyšlení, že by se měli znovu stěhovat, mu nahánělo hrůzu. Jenomže maminka se nemohla toulat celé dny venku, musela se starat o nejmladší děti a o domácnost – a právě tohle bydlení rodiny Klostermannových bylo jejich nejhorší. Dnes si nedovedeme takové ani představit. V knize „Červánky mého mládí“ si můžeme přečíst, jak to v sešlém domě pod prudkým svahem vypadalo:
„… Stavení bylo přízemní, dosti dlouhé, a obsahovalo kuchyni, kůlničku na dříví a šest obytných světnic; vypadalo málo úhledně a bylo ve stavu přímo ubohém – střecha šindelová, ale šindele vetché, namnoze prohnilé; netřesk a jiné býlí na nich vyrůstaly, vody dešťové pronikaly jimi a zalévaly půdu, prosakovaly se stropem, jenž vykazoval všude široké trhliny, na stěnách vyráželo vlhko, komora byla v žalostném stavu, takže často nebylo lze topiti, kouřilo se, podlaha veskrze vadná, místy zborcená…“
Rodina se tedy pak odstěhovala do Kašperských Hor. To víme například ze známé povídky „Na cestě k domovu“ ze souboru „Urvané listy“. Je v ní vylíčeno strastiplné pěší putování mladičkého Karla z Písku (kde studoval v letech 1861-1865) k rodičům na Vánoce. Dodnes se konají cesty napodobující tu jeho, dlouhou přes 50 km, a i bez bloudění a vánice je to pro následovníky obtížné (viz například vyprávění z Klatovského deníku ze 4. 10. 2009 zde).
Co ještě dalšího se můžeme o životě v rodině K. Klostermanna z jeho knížek dovědět? Vybrala jsem pro vás několik působivých ukázek, a to z knih „Červánky mého mládí“ a „Drobné prózy“:
O mamince: „… Všecky tyto dopisy, jak otcovy, tak i matčiny, jsou psány neobyčejně něžným tónem, že při četbě srdce se zahřeje… Zvláště dopisy matčiny bijí nadto do očí neobyčejně krásným slohem. Och, uměla ona psát, má zlatá! Ještě když jí bylo 80 let, její sloh a způsob psaní přímo zarážel čtenáře svou neobyčejnou svěžestí, jíž vysoký věk ni nejmenšího neubral…“
O otci: „… Po celý den chodil za svým povoláním, večer, umdlen a vyčerpán, uléhával již o půl deváté a ráno vstával od jara do podzimku s prvním úsvitem dne, aby, nedbaje deště ani chladu, konal práce v zahradě, kde pěstoval květiny, jež náruživě miloval, a naslouchal hlasům ptáků a pozoroval jich konání. Tyto hodiny bývaly mu nejmilejším a téměř jediným vzpružením mysli a osvěžením…“
O chůvě Sabině: „… Měla neobyčejně bystrý smysl pro přírodu – divím se, kde se v ní vzal. Chodila s námi, nesouc na rukou nejmenší dítě, do polí, do lesa, do zahrady, k vodě a na těchto procházkách nás větší upozorňovala na kdekterou bylinku, kdekteré drobné zviřátko, brouka, motýla, mušku, mravence a jeho konání, na kdekteré nalezené ptačí pírko, na ptačí hlasy, budíc v nás lásku k těmto tvorům a soucit s nimi… A co vypravovala, skutkem dokládala: ujímala se opuštěných koťat, hladovým psům dávala zbytky jídla, uschované za tímto účelem, hájila kdekteré ptačí hnízdo, o němž zvěděla, ptáčkům v zimě sypala, vše bez velkých řečí, jako by takové věci samy sebou se rozuměly…“
O rodinném kruhu: „… Bývalo tak milo a útulno u nás v rodinném kruhu o Štědrém večeru, při večeři i pod vánočním stromkem, kde rozloženo bylo, co nadělil Ježíšek – nadílka nikoli chudá, ale přece daleka všeho přepychu, vší okázalosti, ale nám se zdála přebohatou. Byly to nejšťastnější chvíle, jež jsem prožil…
A dlouho jsme seděli, rodná matka a ta, která po ní mi byla nejdražší, i já, rozmlouvajíce o všem možném, a nikomu z nás tří nebylo do spaní, ani mně ne, přesto že jsem byl po dva dni od časného rána na nohou, hlubokým sněhem planin se brodil, s divou vánicí se rval, s těžkým vakem na zádech, a posléze za hluboké noci divokým lesem po kostrbaté, strmě spadající, náledím pokryté cestě téměř sedm set metrů do údolí sestoupil a znovu sto padesát metrů na výšinu nad údolí, kde město se rozkládá… Volno, milo mi bylo…“
O síle obětavosti: „… Jeden z mých bratrů, narozený již v Sušici r. 1853, přišel na svět nedozrálý. Dítě sedmiměsíční, nedochůdné, až běda slabé; podobal se obrovitému pulci – hlava velká, tělíčko jako provázek, na něm raménka a nožičky jako zkroucené tkalunky. Otec pochyboval, že vydrží, ale Sabina si ho vzala na starost. Nikdo sobě představiti nedovede, jak jej ošetřovala, co nocí nad ním probděla, než poněkud zonačil. Ve čtvrtém roku teprve se postavil na nohy, a po celý čas, dokud choditi nemohl, nosila jej na ruce, dlouhé procházky s ním konajíc, aby užil svěžího vzduchu, slunečního svitu. Nakonec zvítězila na celé čáře: hoch pojednou se zmohl jak po stránce tělesné tak i duševně a rychle se vyvíjel, jako by chtěl dohoniti, co zameškal. Byl potomně z nás pěti bratří největší, nejsilnější i nejnadanější. Škoda, přeškoda, že se nedostal na dráhu života, která by byla přiléhala jeho schopnostem a nadání – byl by dojista vynikl…“
O těžkém životě na Šumavě: „… Rád bych věděl, žije-li ještě starý chalupník v lesních chatrčích, který mě tu před lety pohostinně přijímal… A má zlatá Kačenka, dceruška jeho! Jako pivoňka se rděla, živý smích ty hnědé oči! Taková přítulná, dobrá, hezoučká v devatenáctém svém jaru; ta kvítkovaná suknička, kraťounká, která ani osmáhlé nožky nekryla, jak roztomile jí slušela. Musila z jara ven, daleko do lesů, až někam do Pürstlinku na bavorských hranicích; tam se zakládaly tenkráte první lesní kultury a skoro samé ženské a děvčata tam pracovaly. Z jara, jsem pravil. Kačenka šla z jara pracovat do lesů; ovšem v máji měsíci, kdy v kraji kvetou jabloně, v podlesí pučí stromy, jestli ledové mlhy je nezkazí, mlhy a jíní, vítr studený a metelice sněhová. Na horách, pod Luzným a Roklanem rve se zima únorová s plískanicemi dubnovými, až vlasy hrůzou se ježí.
Celý den se dřely v lese; na nocleh vykázal jim jakýs lidumil hajný starou rozbortěnou chalupu, z níž kapradí a vřes vyrážely. Rozbitými, prázdnými okny sypal se sníh, děrami stěn a stropu dula vánice. I schoulily se ubohé ženy a kryly se jak mohly, ale neukryly se. Povídaly mi o Kačence z Churanova německé dívky ze Vchynic a Rehberku, jak je učila vyšívati, uměla krásně, tak krásně až radost, žádná z nich jak živa tak neviděla. A v červnu, když pod Roklanem a Luzným už jen severní svahy a stráně sněhem jsou pokryty, kdy závěje leží jen ve věčném stínu hlubokých lesů, špinavé, rozežrané závěje… vrátila se Kačenka… Vrátila se, dušinka, všecka podkosená, hlavinka plamenem, ručky horké, nožky jedva nesly... Ulehla, chudák, a když v srpnu zavoněla po pustých stráních mateřídouška, když začervenaly se jeřabiny na větvích klonících se na šindel otcovské střechy, odnesli ji mládenci k věčnému odpočinku, uložit ji podle dávno zesnulé matky…“
O odvaze a dobré mysli: „… A odvahy mají dost, ty pěkné dívčice! Když začátkem září osudné deště na pět, šest dní se zařídily, jako by věčně trvati měly, Bůh sám ví, co vod vytrysklo z útrob zlatonosné hory. Proud vedle proudu hrčel, hučel, šuměl, v bezkonečných slapech se hnal dál; pěšiny podobaly se potokům, cesty divým řekám... A když já s rodinou svou, uzavřen v žďánovské hajnovně, před dům se neodvážil, očekávaje konec světa neb aspoň propadnutí podryté hory i se vším co na hřbetě svém nesla: co večer přibrodily se k nám tři dívčiny, zpívaly nám, jasným, zlatým svým smíchem síň plnily a pozdě v noci hučícími vlnami a bořící se nabobtnalou zemí domů zas se ubíraly. Buď požehnána, ty Bohem daná nálado našeho podhorského lidu; tvá dobrá mysl stříbrný lije lesk na nejčernější chmury. Buď požehnána!
O zvláštním řízení osudu: „… 12. listopadu 1875 zemřel můj otec, čítaje věku svého něco přes 61 let, právě tolik jako jeho otec, když tento, narozen 1765, s životem se rozloučil 1827, tedy právě v době, kdy mému otci, nejmladšímu z jeho pěti synů, bylo 13 let a právě tento věk dovršil při jeho smrti zase nejmladší jeho syn, narozený 31. října 1862… Byl to neobyčejně svědomitý, po každé stránce hodný hoch a studoval dobře… Když jsem se hocha, jakožto kvintána, tázal, co by na universitě chtěl studovati, prohlásil, že by nejraději studoval theologii, a při tom setrval i dále… Svou první mši sloužil v témže kostele, kde byla křtěna a oddána jeho bába, jež se tolik rmoutila, že nejmladší její syn, otec nejmladšího jejího vnuka, se nestal knězem… Co jsem se navzpomínal onoho času na slova otcova, vypravujícího nám o Štědrém večeru, prvním v životě svého nejmladšího syna, o velkém hoři své matky, že se nestal knězem. Co by as byl řekl, kdyby se byl dočkal vysvěcení svého syna? Snad náhoda, ale přece jen podivná, nad níž se člověk musí zamysliti. Snad se dostalo klidu duši prostičké staré ženy. Ne-li nejmladší syn, tož nejmladší vnuk…“
Na závěr přidávám ještě jeden z čtenářských komentářů na internetové Databázi knih: „Poslouchala jsem načteno přes polední pauzy na oběd a zapomněla jsem se u toho poslechu najíst… Zavřela jsem oči a toulala se s Klostermannem životem. Klostermann je mistrem popisu. Všechno tak krásně a hmatatelně popisuje, i lidové zvyklosti. Miloval Šumavu i její lidi. Ta láska a laskavost z toho přímo odkapává…“
Poznámka: Další dva články týkající se K. Klostermanna najdete zde a zde.
Alena Hrdličková, napsáno v červenci 2023