Ve škole se pravidelně připomínají výročí různých osobností a využívá se toho při výuce. Dobře se to hodí, že se o někom v tu dobu více mluví v televizi, píše na internetu a podobně. Na některé z význačných umělců nebo třeba vědců ale řeč nijak často nepřijde. Ne, že by to nestálo za to, ale zkrátka všechno se probírat nedá.
Jedním z těch, kdo si přesto pozornost rozhodně zaslouží, je psycholog Zdeněk Matějček. Narodil se před více než sto lety (16. 8. 1922), zemřel ve věku 82 let (26. 10. 2004) a po celý svůj dlouhý život pracoval s dětmi a zastával se jich. Věnoval se hlavně těm, které to potřebovaly nejvíce, protože žily bez rodičů v dětských domovech. Po mnoho let se mělo za to, že jim víceméně stačí jen základní živobytí a škola, ale postupně se začalo dbát i na jejich citové potřeby a o to se ve velké míře zasloužil právě Zdeněk Matějček. Za to samé se ale přimlouval i v běžném životě mimo ústavní péči. V úplných rodinách sice mají ti nejmladší zájem okolí obvykle zajištěný, jenomže se někdy projevuje jinak, než by bylo užitečné. Zásadou pana Matějčka bylo to, že děti potřebují mít i povinnosti a dodržovat přiměřené hranice. A také se snažil dospělým vysvětlit, že nelze naučit všechny děti všemu a zaručit jim úspěch na všech frontách, ale že lze zařídit jejich dobrou pohodu a radost ze života.
Cenné zkušenosti dalo panu Matějčkovi jeho vlastní mládí v harmonickém a různorodém prostředí. Jeho otec byl ředitelem kladrubského hřebčína, tedy člověk vysoko postavený a zámožný. Zdeněk i jeho mladší bratr se ale přátelili i s dětmi z chudých rodin a znali dobře jejich starosti a potíže. Při hrách i později v práci Zdeňka zpomalovala jeho tělesná vada (silně napadal na jednu nohu), což se zároveň obrátilo v jeho prospěch – lépe rozuměl všem, kdo museli také překonávat nějaký svůj hendikep. Za války nesměl studovat, a tak přes své nadání k intelektuálním činnostem vykonával i fyzické práce.
Měl široký rozhled a byl zvyklý si na všechno udělat vlastní názor. Vážil si znalostí druhých, po celý život se o ně zajímal a porovnával je se svými. Proto také mohl tak dobře radit všem, kdo to potřebovali. A aby se důležité informace šířily ještě lépe, napsal několik knih. Z nich většina se ještě pořád v knihovně půjčuje ke studiu i do rodin. Zdůrazňují se v nich hlavně dobré domácí vztahy, ale i sounáležitost s ostatními lidmi z okolí. Každé věkové období má v tom svoji důležitost a nelze podcenit ani první roky, ještě před školou. Naopak, právě ty jsou nejpodstatnější.
Zdeněk Matějček byl až neuvěřitelně výkonný a pracovitý. Vyšetřil za svůj život více než 35 000 dětí a navrhl způsob, jak jim pomoci v jejich potížích. Aby vynahradil svůj neduh, naučil se silové cviky a ještě při oslavě 80. narozenin předvedl vnoučatům váhu na rukou. Vedle svého zaměstnání ještě i učil a pořádal přednášky pro veřejnost. Ke všem se choval trpělivě a mile, a tak uváděl do praxe to, co doporučoval v teorii. Ovlivnil nejen naši, ale i světovou vědu, a to například společnou prací s Josefem Langmeierem (1921-2007) při zkoumání počátků duševního života novorozených a dokonce i dosud nenarozených miminek. Zatímco jiní odborníci v době po II. světové válce zdůrazňovali přísnou hygienu a doporučovali pro maminky používání ústenek ve snaze chránit jejich ratolesti před mikroby, pan Matějček před tím varoval. Věděl, že děti potřebují hlavně vidět svým blízkým do obličeje a opětovat jejich úsměvy a jiné podněty.
Dnes se běžně bere ohled na to, že některé děti mají určité zděděné vlastnosti a vrozené zvláštnosti, třeba oslabenou a předrážděnou nervovou soustavu. Potřebují poněkud jiný školní i domácí režim než ostatní. I v tom byl jedním z průkopníků Zdeněk Matějček. Na druhou stranu, neschvaloval přílišnou svobodu a choulostivost. Také v otázce trestů šel zlatou střední cestou. Věděl, že od milujících a spravedlivých osob je děti přijímají dobře. Víc ale spoléhal na rozumné ocenění a srdečnost. Asi nejznámějším jeho výrokem bylo: „Rozumět znamená pomáhat.“
Na internetu se dá najít pěkný televizní rozhovor „Na Plovárně“ z roku 2003 (zde), kde můžete vidět pana Matějčka naživo a vyposlechnout si například tato jeho slova: „… Děti potřebují řád, pořádek, vedení, aby měly jistotu. Jistota, to je jedna ze základních potřeb - a ta je v lidech. Jestliže je tam takový ten bezbřehý liberalismus, tak ono to nedělá děti šťastnější. A pokud jde o trest, tak musíme si uvědomit, že pochvala, takové to ocenění, kterého se dítěti dostane, když udělá něco dobrého, tak to buduje. Trest jen zastavuje. Trest nedělá sám o sobě nic dobrého….“
Při Zastavení, které se konalo 14. 7. 2021 na pobočce ŠK Za Parkem, se právě tato slova, zapsaná z internetového televizního archivu, velmi líbila. A také další myšlenky Z. Matějčka z téhož pořadu „Na Plovárně“, například:
„… Čím jsem starší, tím víc bych si vážil genetiky. Tím víc bych si vážil toho vkladu, který člověk dostal. Vím, že je důležitý. Když člověk začíná v téhle profesi, tak si řekne: no jejej, výchova, ta to všechno zmůže. Ale toto je základ a člověk si do života, to malé dítě, přináší víc, než si myslíme. Není to tak docela čistý papír, na který teprve zkušenost něco píše. Ne, on je svůj. A ta životní zkušenost a prostředí a výchova s tím hospodaří. To bych zdůraznil jako vážnou věc. My nemůžeme to moc měnit, ale můžeme s tím hospodařit…“
„… Dobře potrestat může jenom ten, kdo má rád. Jinak je to takový drábský pardus, to je násilí. Ale děti ten trest z tátovy ruky anebo to mámino nějaké plácnutí snesou docela dobře. To se mi nikdy nestalo, aby si na tohle stěžovaly…“
Zájem byl samozřejmě i o knížky tohoto autora a stejně tak i o knihu rozhovorů s ním (z roku 1999). Jmenuje se „Zdeněk Matějček : naděje není v kouzlech“ a autory jsou Jan Jandourek a Markéta Elblová.
Alena Hrdličková