Na žitné slámě jsem se narodil, vápnem voněla sednice, chlebem, který na stole schnul, dveřmi otevřenými dokořán dýchaly těžké ornice a z Hůrek pryskyřice šla, jak vítr zavanul…

… tisíc a jednu noc jí naslouchal. Jste-li staršího data narození (nebo je-li pro vás obvyklé se zajímat i o starší filmy a inscenace), jistě vám tato slova znějí hlasem Štěpánky Haničincové a víte zpaměti i to, že slavičí píseň ze zahrady zněla a jasmín voněl, svěží vánek vál… Nebo ty verše znáte z knížky „Pohádky z tisíce a jedné noci“ (1956) od Františka Hrubína.

Srpen je měsícem návratů z prázdninových cest. Je dobou, kdy je nám líto opustit to všechno hezké, co jsme v létě zažili a co už, kdo ví, pro nás třeba už nikdy nebude. Bude to tu pro jiné, a ať se loučíme jen s dobou volna, nebo se, podobně jako básník František Hrubín, ponoříme do myšlenek ještě vážnějších a osudovějších, dobrý pocit bývá silnější než smutek - a to je dobře. Však také pan Hrubín ty verše, které mám na mysli, pojmenoval vlídným názvem „Zpěv lásky k životu" a zakončil je přes veškerou jejich nostalgii optimisticky.