Kdyby se někdo rozhodl natočit film o životě ve Strakonicích před nějakými třiceti, čtyřiceti lety, mohla by jedna ze scén vypadat takhle: V otevřeném okně starobylého přízemního domu u parku vidíme postaršího pána s brýlemi, který se soustředěně přehrabuje v košíčku plném hub. Proti němu na chodníku stojí jiný pán, o něco mladší, vyptává se a ve tváři se mu zračí důvěra a nepředstíraná úcta. Kamera couvá a výjev se pozvolna vzdaluje, není co dodat, všechno je úplně jasné.

Už je to dávno (2001), co na sebe náš krajan Ing. arch. Mgr. Bc. Jiří Kupka, PhD. upozornil pojednáním o kostele sv. Prokopa, o kostele u Kraselova, ale hlavně články ze seriálu „Památky, které přežily přelom dalšího století“ ve Zpravodaji města Strakonice. Když se začalo rýsovat, že na pozvání Šmidingerovy knihovny provede pan Kupka účastníky z řad veřejnosti kostelem sv. Václava, skoro každý ze zájemců už to jméno slyšel nebo četl, a tak byli všichni patřičně zvědaví.

Před necelými dvaceti lety si strakonická veřejnost povšimla, že v souvislosti s historickým bádáním a naučnými akcemi se začala objevovat dvě nová jména: Jiří Kupka (viz samostatný článek zde) a Karel Skalický. Působilo to překvapivě, protože podle šíře záběru a neotřelých témat se zdálo, že jde o starší, zkušené pány, a přitom jejich pozvánky a články, to všechno se objevilo naráz, nečekaně. Bylo to tím, že oba byli v té době ještě vlastně začátečníky, i když už zároveň nezvykle pokročilými.

„Jdu lesní cestou k Jezerní slati. Všechno je zledovatělé i tráva se láme pod studenou glazurou. Obcházím louže, v kterých mráz nakreslil soustředné ovály, i když šlapu na drny v cestě, abych v sandálech neuklouzl, i louže se s praskotem boří. Led všechno spojil v jednu citlivou plochu.

Narodil jsem se v lednu a to je jistě příhodné pro mé pozdní bytování. Navíc jsem introvert, ač je to pro mé známé překvapivý fakt…“

Máte nějakou představu, jak to mohlo vypadat v domácnosti lékaře v polovině 19. století? Žila rodina na jednom místě, nebo se často stěhovala? Patřila ke smetánce, nebo ne? Napadají vás nějaká konkrétní jména z té doby?

Pokud jste někdy četli nebo poslouchali román „Mlhy na Blatech“ (1909) od Karla Klostermanna (1848-1923), pak dobře víte, že děj se odehrává především v okolí Plástovic, Pašic a Zbudova. Není tedy ze Šumavy, jak jsme u K. Klostermanna zvyklí. V době, kdy se spisovatel na toto dílo připravoval, dokonce se na Blata na čas odstěhoval, aby se toho dověděl co nejvíce.

Česká scénáristka, režisérka a spisovatelka Marie Poledňáková prožila dětství až do sedmi let  v Nepomuku v západních Čechách, ale narodila se o několik desítek kilometrů dál – ve Strakonicích. Přišli jsme tak ke slavné rodačce dílem náhody, podobně, jako tomu bylo třeba s herečkou Xenou Longenovou nebo s loutkářem Josefem Skupou (i když u něj musíme připočítat strakonickou maminku i časté pobyty v nedalekých Mladějovicích). Na druhou stranu, spisovatelé Jiří Žáček, Věra Nosková nebo Jan Vlastislav Plánek se u nás nenarodili, zato v mládí nebo i po celý život ve Strakonicích žili.

„… Nebýt tohoto dopuštění, seděl bych dneska ve své skalní jeskyni a dával si do pořádku pasti, sítě a zbraně…“ Tahle slova zaznamenal Jaroslav Veselý v Pražském ilustrovaném zpravodaji v prosinci 1928. Tím dopuštěním je míněna skutečnost, že se obyvatel dalekých severních krajů Jan Eskymo Welzl (15. 8. 1868 Zábřeh – 19. 9. 1948 Dawson City) nedopatřením a proti své vůli ocitl po třiceti letech znovu v civilizaci. Jeho snem bylo žít svobodně - tak, jak si sám mohl kdykoliv rozhodnout.