Na podzim  a v zimě, když je zrovna nepříjemné počasí, si možná někdo v pravou chvíli vzpomene na tyhle legračně žalující verše Emanuela Frynty:

Jak je ten podzim smutný,
teskný a přeukrutný -
rve vítr listí z akátů,
zvedáme límce kabátů
a lije jako z putny.

Jak je ta zima krutá,
je tma jen táhne čtvrtá,
vážem´ si šály na uzly,
rybník je celý zamrzlý
a mračna šedožlutá…

Ve škole se pravidelně připomínají výročí různých osobností a využívá se toho při výuce. Dobře se to hodí, že se o někom v tu dobu více mluví v televizi, píše na internetu a podobně. Na některé z význačných umělců nebo třeba vědců ale řeč nijak často nepřijde. Ne, že by to nestálo za to, ale zkrátka všechno se probírat nedá.

Narodit se na začátku třicátých let minulého století do rodiny židovského obchodníka, to nebylo jen tak. Ne vždycky šlo prodávané zboží na odbyt - a rodina potom žila, jak se tehdy říkalo, „z ruky do huby“. A zase jindy se dařilo a doma bylo všeho dost. Zbývalo i na prázdninové cesty na letní byt, na vzdělávání všeho druhu, na auto i s řidičem… Ještě bylo daleko do tragických událostí II. světové války. Soužití s Čechy a s dalšími národnostmi v našem státě bylo do té doby povětšinou pokojné a přátelské. Běžná byla i smíšená manželství.